Poštěstilo se mi pobývat na jedné z nejstarších, vcelku prestižních amerických univerzit. Ačkoliv zmínky o americkém vzoru pro naše školství v rámci mnoha reformních programů v ČR ve mně stále vzbuzují silné pochyby (minimálně proto, že tradice, jakož i současný kontext je zcela odlišný), určité poměrně jednoduché, nicméně čarokrásné věci, které je možné zde vidět, by snad mohly inspirovat i našince k napodobení. Maje v paměti slova, která mi kladl na srdce český filosof Jaroslav Kohout („…pořádně se rozhlížet a nevzdat se svého kriticismu… Snažit se vidět věci, jak jsou … vidět je v jejich bytí a ne se nechat ideologicky svést k sympatiím nebo antipatiím, jak říkal Patočka, a tím si to sám zkrášlovat.“), nadále se, právě jen kvůli inspiraci či provokaci, pokusím popsat, co lze zde uvidět a prožít rozkošného, byť samozřejmě jsou kolem i věci (mně) nelibé a komické: třeba snaha přivábit studenty-celebrity (dceru Versaceho), protože ti pak rapidně zvýší popularitu školy a příliv ostatních studentů – peněz; sami většinou nedostudují, a když ano, pak předměty z nejjednodušších a s nejhoršími známkami (podobně jako současný prezident G. Bush na sousední Yale University).
Takže, co lze na Ivy league zažít? Postarší profesor, ve světě uznávaný, citovaný a překládaný badatel, který o vás takřka nic neví, napíše vřelý zvací dopis. Následuje vyzvednutí z letiště, společné obědy, večeře v profesorské domácnosti, kdy u stolu obyčejně sedí vícero pozvaných učenců živě diskutujících za pomoci mrtvých i živých jazyků. Samozřejmostí jsou klíče od katedry, knihovny a plně vybavené kanceláře.
Člověk pak už takřka ani nemá kapacitu radovat se z toho, že katedra klasické filologie sídlí stejně jako většina ostatních v domečku, v němž už nic jiného není; že hned vedle je domeček patřící filosofii a obě katedry spojuje trávník a vyasfaltovaná cestička… že filologové mají v domečku kanceláře, pak jsou tam učebny a nahoře ve druhém patře se krčí útulná, tichá knihovna, ze které nesmí nikdo nikdy nic odnést, ale kdykoliv se tam může v tichosti usadit a studovat nebo se uložit na lenošku nebo sednout k počítači. (Poťouchle jsem si tady vzpomněl na své účinkování na jedné české universitě, kde byl zákaz vstupu na pracoviště o víkendech a vrátný Vás do Vaší pracovny skutečně nepustil.)
Na univerzitě, která nedávno skončila na třicátém místě v žebříčku stovky nejprestižnějších univerzit země v citovanosti v médiích, lze vidět, že univerzitní knihkupectví má dvě rozsáhlá patra, kde se prodávají kromě knih veškeré školní potřeby od gumy přes brašny, trička, deštníky a termosky na čaj až po počítače, vše k dispozici také v provedení s univerzitním logem. Více než praktické je, že u většiny knih je možné si koupit knihu novou nebo již použitou – studenti tady zkrátka knihy, pokud je omrzely nebo je prostě „zkonzumovali“, mohou prodat zpět. Vyučující před školním rokem nadiktují, čím má knihkupectví naplnit regály: na sylabech pak mají napsáno, co je dostupné v místním knihkupectví (doplňující literatura se poté vyskytuje na webových stránkách kursu; u kursů, kde je hodně sekundární literatury z mnoha zdrojů, profesor literaturu dá dohromady a tiskárna to vše vytiskne a sváže jako skriptum opět k dostání v knihkupectví či tiskařském středisku). Tento systém samozřejmě předpokládá, že studenti za tyto knihy a skripta nějaký dolar utratí. Nejen v knihkupectví, ale takřka v každé univerzitní budově jsou pak zdarma univerzitní noviny (The Brown Daily Herald), barevná mapka campusu etc.
Dlouho by člověk mohl popisovat zdejší knihovny. To nejúžasnější na té největší orientované humanitně není snad ani to, že její součástí je bufet, čerstvě uvařené kafe vždy dostupné za dolar, pokud si nosíte vlastní hrneček atp., ale fakt, že je otevřeno prakticky nepřetržitě – 7 dní v týdnu a zavírá se ve dvě v noci, otevírá brzy ráno (připomíná to velká vlaková nádraží v Čechách, kde ale v pozdních hodinách může studovat opravdu jen otrlá povaha). Jen bufet je přes noc omezenější a čerstvé potraviny či „hotová jídla“ se stávají dostupnými zase až ráno.
Pokud někdo není spokojen s tím, že ve dvě ráno je konec studiu, pak jde jen o to, prokrvit tělo a přesunout se o kousek dál, kde je jiná budova a knihovna a v ní v patře a přízemí studovna se stolečky, počítači a bufetem, kde je otevřeno non-stop… V knihovně se nachází studovna klasická, kde si můžete vybrat časopis či knihu a studovat, jsou zde všudypřítomné počítače, tiskárny, kopírky. Ovšem následuje možnost studovny absolutní, kde je vyloučen jakýkoli hluk – že zde je nemožné pít nebo jíst je jasné, ale nesmí se sem ani s laptopem, neb klapání na počítači by rušilo…Ve studovnách jsou po okrajích, pěkně u celoskleněných stěn, kde je dostatek světla, stolečky, u nich poličky na knihovničky – studijní koutky (carrel), které si může student píšící nějakou větší práci (závěrečnou) zabrat a v podstatě libovolně dlouho si tam skladovat knihy, které zrovna používá: ráno je tam najde, jak si je tam večer či v noci poskládal, pootvíral… Maně si člověk představuje skriptoria středověkých klášterů…Knihy z knihovny si samozřejmě lze elektronicky objednat, nicméně stejně tak dobře si je prostě můžete sami jít vyhledat do regálů a odnést k pultu či v křesle pročíst – skladiště je přístupné a propojené s oněmi studijními prostorami.
K universitě samozřejmě patří určitě na jednom z předních míst mensa. Na zdejší menší universitě (počet bakalářských – undergraduate – studentů je všehovšudy asi 5000, počet magisterských – graduate – pak tisíce dva), musí našinec volit: je tu ca 10 míst, kde se denně vaří, peče a griluje; někde najdete od teplých polévek přes pizzu, hamburgery, smaženou zeleninu až po zákusky, zmrzliny a poháry vše, jinde se specializují toliko na vegetariánskou stravu, jinde nabízejí pouze balené delikatesy, ale všude mají kafe, čaj a malé občerstvení. Samozřejmě na mnoha místech obsluhují studenti, nebo lépe řečeno se obsluhujete sami, mícháte si saláty ze švédských stolů, napouštíte si kafe či limonády do hrnků a u kasy Vám to spočítají. Vše můžete zkonzumovat na místě, vše nebo alespoň zbytky si lze nechat zabalit a odnést domů. Na kafe si můžete koupit hrneček-termosku (mug), dražší s logem univerzity za deset dolarů, nebo za hubičku – dva dolary – s logem farmářské sklizně (dnes skončila soutěž o grafický design nového „mug-u“, takže jsem zvědavý, jak bude vypadat). A to je další věc: jednou týdně jsou tu trhy, na nichž farmáři z tohoto kraje nabízejí plody svých polí, luk a zahrad – studenti tak přímo od výrobců a pěstitelů kupují vše od medu, moštu, broskví přes chléb, máslo a sýr až ke kukuřici či hotovému jídlu. I zde samozřejmě studenti-dobrovolníci pomáhají a farmářům zboží prodávají, váží nebo i češou a sklízejí…
Mensu, knihovny, knihkupectví a katedry, kde si člověk ničí zdraví, doplňují místa, kde to vše můžete napravit: sportoviště s bazénem, krytou halou a mnoha stadiony s umělými i neumělými povrchy. Nabízejí se tu hry všeho druhu, půjčí vám i nástroje, takže skutečně záleží jen na vlastní vůli. Kromě mnoha studentů a profesorů pečujících zde o ochablá těla, zde trénuje a za povzbuzování v ochozech mistrovsky hraje mnoho univerzitních týmů (nejzdatněji si vedou „medvědi“ z Brownu tuším v socceru).
Nelze si tu nevšimnout, že studenti jsou vážení. Že by v tom bylo školné, které činí nějakých 45000 dolarů ročně?! V každém případě se to i trochu přehání, byť přiznávám se, jsem musel trochu poopravit svoji tezi, že se studenty nebudu diskutovat o tom, co je filosofie nebo kdo byl Sókratés, když od něho ještě nic nečetli – dotazy bývají jasné a vedou k opravdu duchaplnému seznámení se s tématem a profesor si často také asi vyjasní, jak to vlastně s jeho celoživotní láskou je, protože otázky onoho začátečnického typu by si nikdy sám nepoložil…Ale zpět k přehánění: kolega, s nímž jsem večeřel v dobu, kdy se zde večeří, čili po osmé, se jen pousmál, když mu volala studentka na mobil a zjišťovala jakési banality ohledně jeho kursu, které by ostatně našla i na internetu…italský profesor jen s úsměvem dodal, že studenti tady patří do rodiny…
Tomáš Hejduk (Brown University, Fulbright-Masaryk stipendium)
