Vcera jsem dlouho vahal, zda obetovat par hodin spanku pro pochod na podporu lecby rakoviny prsu, ktery se konal v nedalekem Sacramentu. Nakonec jsem zvolil smer vstric novym zazitkum a lidem. Dnes v pul seste rano me probudila moje oblibena jazzova radiostanice a ja jsem jiz po pulhodine sedel v aute s moji host sestrou. Cestou jsme nabrali par kamaradek z univerzitniho spolku jmenem “Sigma El”, v nemz je moje sestra clenem a jiz jsme stali u registracniho stanu cele verejne prospesne akce. “Sigma El” je jakasi skupina asi dvaceti kamaradek, ktere si udelaly vlastni tricka, mikiny a cepice a poradaji spolecne akce. Chuze centrem mesta byla pro me velkym zazitkem (kazdy zajimavy objekt se nevyhnul memu fotoaparatu).
Velkolepa akce, ktere se zucastnilo nekolik tisic dobrovolniku, mela za cil upozornit na nebezpeci rakoviny prsu. Lide nejen z okolnich mest se setkali na startu a spolecne sli asi 5 km ulickami hlavniho mesta Kalifornie- Sacramenta. Na konci kazdy obdrzel zdravou snidani a lahev vody. Cela akce byla skvele zorganizovana. Podel trasy stalo mnoho povykujicich mladych lidi (nekolik i z moji High School), kteri nadsene dekovali vsem zucastnenym.
Jenom zasnu, kolik takovychto akci se tady mesicne kona. Beh ci pochod za cosi prospesneho je tady velice vitanou a oblibenou cinnosti. Lide se sejdou na jednom miste, dobrovolne pomahaji rozhlasovat nejakou myslenku, potkaji nove lidi, ziskaji dobry pocit, ze nekomu pomohli a jdou spokojene domu. Ucast je pritom na muj evropsky vkus velmi vysoka. Kdyby se rozdavaly medaile „Americky dobrovolnik“, cenu by obdrzela vetsina mistnich rodin a studentu. Skoly houfne propaguji ucast na techto akcich a dospeli lide radi pomahaji.
U nas ve skole je v mnoho predmetech stanoven pocet „Community service“ hodin, za nez muze zak ziskat extra kredity ke svym stavajicim znamkam. Naposledy to byl prodej listku na nase predstaveni s JazzBandem, kdy penize sly na uhrazeni vydaju nasi tridy (povetsinou za nase uniformy a dopravu) a humanitarni pomoc. Vsechno vypada hezky, americani jsou opravdu narod, ktery se snazi pomahat ostatnim a dava to hodne najevo.
I presto se tu ale najdou nektere spolecnosti, ktere se skryvaji za dobrocinnou organizaci, ale pritom ji ve skutecnosti nejsou. Nemohu rict, ze je to primo spatne, jelikoz trochu preci jen pomahaji. Primarne jim jde ale o vlastni vydelek. Jelikoz ma nase skola vetsi naklady nezli prijmy (jako mnoho Americanu touto dobou), musi si penize shanet i jinde nez pouze od vlady. Pripada mi smutne vydelavat pres zaky. Aktualne mame ve skole akci, kdy ziskame znamky do skoly (opravdu se pocitaji do naseho ccelkoveho hodnoceni na konci roku) za prodej spotrebniho meterialu jinych firem. Skola ziskava penize, kdyz premluvime sousedy, aby zajeli se svym autem do mistni mycky, pokud se nam podari vecpat rodicum umelohmotne misky z katalogu produktu pro domacnost ci zda jsme schopni prodat novou lampu sve babicce ve vedlejsim meste. “Fundraising”, jak se tady v Americe tento zpusob prodeje naziva, je velice oblibeny a mnoho spolecnosti se snazi skryt za nabidku typu “Pomahame detem v Africe” a prodat svoje produkty. Lide si mysli, ze pomahaji novorozencum za oceánem, ale pritom pouze zvysuji prijmy mistni tovarne na plasty (a to jeste prehanim, jelikoz vsechno je dovezeno z Ciny).
Americane jsou tedy velikymi nadsenci dobrovolnickych akci a radi jsou prospesni verejnosti. Spolu s timto trendem se vsak vezou mistni firmy, kteri se na nebohych lidech snazi jemnymi podfuky vydelavat. Inu, na vsem dobrem lze hledat negativa. Jako dodatek pro optimisty upozornuji, ze to ale plati i naopak: Vsechno spatne je k necemu dobre.
Par mych fotek si muzete prohlednout v mem fotoalbu kliknutim zde.
