Změna rodiny 3

Jak tak na to koukám, z mých článků o změně rodiny se za chvíli stane seriál. Psaní již třetího pokračování (přečíst si můžete i první a druhý díl) mě však moc netěší. Svědčí to o tom, že bych možná mohl mít i lepší rodinu, než doposud.

A o tom právě chci psát, jelikož je téměř na 100% jisté, že se budu stěhovat. Postupem času jsem si s pomocí lidí ze školy (podrobnosti popisuji v článku Jak úspěšně najít novou hostitelskou rodinu?) našel rodinu mojí kamarádky, která by si mě na druhou polovinu školního roku vzala k sobě. Referencí jejich kvality může být jejich ochotný přístup a výměnný student z Německa z minulého roku. Pořád to ale všechno nebylo jisté, protože CIEE vyplňovala různé papíry a kontrolovala, zda je rodina schopna mě uživit a přijmout, aniž bych přišel o život. Na pátečním koncertě jsem s nimi však mluvil a vypadá to, že se budu stěhovat 1. či 2. ledna. Na Silvestra se chystám k jezeru Tahoe se sestrou a bráchou, takže si před odjezdem všechno sbalím a pak mě již někdo pouze převeze o pár mil dál.

Také jsem si konečně uvědomil, co mi na mojí nynější rodině nevyhovuje. Začal bych tím, že tu nevládne atmosféra, kterou bych si představoval ke spokojenému životu. Pořád se tu přespříliš křičí a řeší blbosti, jež považuji za zbytečnost. Já se do takovýchto rozhovorů nepouštím, protože s naštvanými lidmi se nemá cenu racionálně bavit. Obyčejně čekám, až to lidi přejde. Když to však trvá dva měsíce, jednoduše se s dotyčným dva měsíce nebavím.

Druhá věc se týká Vánoc. Nemohu pochopit myšlení mojí host rodiny ohledně slavení Vánoc. Umělý stromek a umělohmotné vánoční růže na mě nepůsobí zrovna nejlépe. Dle jejích slov, mamka nebude vytahovat pekáče a špinit talíře jenom pro to, aby jsme upekli vánoční cukroví (asi třikrát jsem ji už říkal, že ji chci pomoct). Téměř každý den všem připomíná, že nemá cenu někomu dávat dárek a nikdo od ní nic nedostane. Ve skutečnosti je celá rodina dle mého názoru ovlivněna imaginárním vlivem neexistujících dolarů. Tím mám na mysli, že se všechno točí okolo peněz. Pokud mi někdo zdůrazní, že nemohu vypít džus ale měl bych raději pít vodu, protože ta je levnější, mohu to akorát tak ignorovat. Je to absurdní, že si nemohu jednou za čas nalít džus, když to ostatní členové rodiny dělají dennodenně. Nemám čas tyhle blbosti řešit a proto se nebudu namáhat vysvětlováním, proč bych zrovna já měl být omezován. Poslední dobou mi můj bratr každý druhý den připomíná, zda bych mu nemohl přispět na benzín a to i přes to, že jsem mu již na začátku pevně stanovil částku, kterou mu mohu dát vždy na konci měsíce. “Naštěstí” jsem však zapomněl kód k mojí kreditní kartě, takže si nemohu vybrat hotovost.

Jejich preference života mi také nějak moc nesedí. Myslím, že sezení u televize určitě stojí na žebříčku hodnot níže, než rodinný výlet. Mimochodem, moje rodina kromě sestry nebyla ani na jednom koncertě, kde jsem hrál a nebýt 20 vteřin trvající konverzace s bráchou, vůbec by se mě nezeptali, jaké to bylo na koncertě apod. Otázky typu “Jaké to bylo ve škole?” jsem v Čechách přímo nesnášel, ale tady bych byl za ně docela vděčný. Vždy se snažím o něčem povídat a oni jednoduše odpoví jednou větou a konec. Vůbec nemají snahu komunikovat.

Rodina má i dobré stránky, ale bohužel jich není tolik. Ještě štěstí, že jsem typ člověka, který nehodlá měnit lidi a hádat se s nimi. Mnohem efektivnější je změnit celý systém, v mém případě rodinu.

Naštěstí mi však pomáhají ostatní rodiny ze školy, které mě různě vozí, kam potřebuji a občas k nim chodím domů a pobývám s nimi.

Takže hlavu vzhůru a už aby byl rok 2008.