Vízum

Sice trochu opožděně, ale přece píšu článek o tom, jak jsem si zařídil studentské vízum J-1. Prvním krokem bylo předání nějakých dokumentů od agentury, které proběhlo na předodletové schůzce. To bylo ke konci června. Hned po příjezdu domů jsem si zarezervoval pohovor na Americké ambasádě.

K tomu bylo potřeba vyplnit online formulář DS-156. Do něj se vyplňují informace o Vás, o Vaší hostitelské rodině a o Vaší cestě do USA celkově. Poté si formulář musíte vytisknout a vybrat si volný termín pro Váš pohovor. Je to velmi jednoduché, objeví se Vám online kalendář s volnými termíny. Já jsem si zjednal pohovor na 16.7., v 10:00. Volno bylo i dříve, ale z dovolené jsem se vracel až 14. července. Na pohovor si musíte připravit ještě několik dalších věcí: fotografii 5×5 cm, nepoškozený pas, který musí platit ještě půl roku po Vašem návratu z USA, dále formulář DS-157, ten ovšem vyplňují jen muži ve věku od 16 do 45 let, studenti musí navíc vyplnit ještě DS-158, posledním formulářem je pak DS-2019, který jsem dostal již vyplňený od agentury.  Ostatní formuláře jsem také dostal od agentury, ale nevyplňené. Dále budete potřebovat doklad o zaplacení poplatku SEVIS ($100), poplatku za vyřízení víza (2096,-Kč) a poplatku kurýrní službě All Ride (185,-Kč). U dvou posledně zmiňovaných uveďte jako Variabilní symbol Vaše číslo pasu. Dále potřebujete potvrzení o studiu a obálku pro kurýrní službu (tu tam mají, takže ji můžete vyplnit až tam).

Když jsem si obstaral tuhle kopu věcí a nastal 16. červenec, mohli jsme s rodiči vyrazit na Americké velvyslanectví. Řekli jsme si, že bude lepší nechat auto v Holešovicích a dál jet metrem, takže jsem vystoupili na Malostranské a dál jsme šli pěšky. No bylo to snad dva kilometry, ale aspoň jsme se prošli. Dorazili jsme k oné budově a dva chlápci v uniformách nás hned požádali o vypnutí veškeré elektroniky a také si nás našli v seznamu registrovaných.

Asi po dvou minutách čekání nás pustili dovnitř, kde nás postarší pán požádal o všechnu elektroniku a také o projití pod tím detektorem kovů. Žádné zbraně nenašel a tak nám jen připnul žluté visačky a pustil nás dál. Vyšli jsme o patro výš, kde byla čekárna s okénky. Moc lidí tam nebylo, přesto jsem si myslel, že budeme čekat déle. Zaregistrovali jsme se u okénka 1, pánovi za sklem jsme podali všechny zmíněné dokumenty a on nás poslal posadit se. Asi po pěti minutách už na nás přišla řada, šlo to fakt celkem rychle. V reproduktorech se ozvalo mé zkomolené jméno a číslo okénka, ke kterému mám přistoupit – 4. Přišli jsme k okénku, kde mi sejmuli otisky prstů a měli jsme si jít zase sednout. Než jsme dosedli, už nás volali znovu, tentokrát jsem měl jen podepsat jeden formulář, při vyplňování jsem si té kolonky nevšiml. „Now we will continue in english, ok?“ řekla ta mladá dáma a rodiče najednou nevěděli, o čem je řeč. Já jsem naštěstí věděl a tak jsme si s dámou chvíli pokecali a ona pak řekla, že „everything is ok and the courier will bring you your VISA in the next three days.“ Tím skončil můj pohovor na ambasádě, za tři dny mi pas s vízem přišel, i když v doporučené obálce na poště. Myslel jsme si, že jsem zaplatil 185 kaček za kurýra, ale on to poslal poštou ten lišák. No samozřejmě jsem se nezlobil, hlavně že mám svůj pas s vízem.

Po pohovoru na ambasádě jsme ještě s rodiči došli do pobočky Student Agency, kde jsem si vyzvedl informační balíček a rodiče zaplatili letenku z NYC do Nashvillu, s přestupem v Chicagu. Já vím, trochu z ruky, ale co se dá dělat, přímo nic neletí. A teď jdu balit, zítra totiž nastane ten velký Den, kdy odletím do USA. See ya