Nepoznaná zákoutí Ameriky

Odjakživa jsem chtěl v Americe žít. Nikdy mě moc nelákalo se tam podívat jen tak na pár týdnů, protože takový návštěvník nemá šanci proniknout do jedinečného myšlení kultury odlišné od té jeho. Proto mě i teď naprosto fascinují destinace, o kterých jsem v životě neslyšel. To je také důvod mého nadšení ze studia ve státě Nové Mexiko, kam se jinak člověk běžně nedostane, protože zkysne někde na východním nebo západním pobřeží, utopený v mračnech dalších turistů.

Velmi rad si užívám toho tajuplného neznáma. Abych pravdu řekl, úplně nejraději mám, když jsem ten jediný, kdo z dané země či oblasti nepochází. Možná i proto někdy bývám k ostatním mezinárodním studentům mírně nevraživý, ale to s tímto článkem pramálo souvisí. Důvodem touhy být jediný cizinec je chuť naprosto splynout s prostředím a zažít ho tak jako lidé, kteří odtamtud pocházejí, a zároveň tak objevit nepoznaná zákoutí vlastní duše.

Nepoznaných zákoutí je však mnohem víc i v prostředí kolem a místní většinou dobře vědí, kam zajet na výlet. Mám tedy to štěstí, že v Americe můžu studovat a poznávat ji tak zevnitř, ať už se jedná o svět abstraktní, tedy myšlení lidí a sebe samotného, tak svět fyzický, tedy krásy nespoutané přírody. Velmi tedy vítám, pokud se mohu podívat do míst, kam bych se jako turista nejspíše nikdy nevypravil.

Jedno z méně známých měst v jihovýchodním Utahu se jmenuje Moab. Slovy mého šéfa Mika je to “the outdoor capital of the west.” Je výchozím bodem pro outdoorové aktivity všeho druhu. Co se pobytu v přírodě týče, je Moab doslova perla – rafty, stanování, skály a lezení, čtyřkolky, kola, vycházky, slavný Arches Nat. Park, z nějž je mimochodem ten oblouk na obrázku u článku. Těsně před naším příjezdem se zřítil. Inu, nic netrvá věčně. V Moabu a jeho okolí jsem strávil dva týdny na jarních prázdninách a za tu dobu jsme měli šanci se umýt přesně dvakrát. Idylka.

Cestou tam jsem navíc viděl opravdové městečko duchů, no prostě paráda. Ne že by mě při průjezdu mezi polorozpadlými domy a rezivějícími vraky nemrazilo v zádech, ale užíval jsem si toho zvláštního pocitu osamění a úpadku, jemuž vévodilo pozadí vzdálených vrcholků velehor.

V dnešní civilizaci už moc takových prázdných strašidelných míst nenajdeme. Spíše naopak, v našem světě postižené problémem světelného smogu je poměrně vzácné narazit na opravdu vzdálená místa s velmi tmavou oblohou. Jedním z nich je Chaco Canyon na severozápadě Nového Mexika. Je to bývalé sídlo indiánské civilizace z 8. až 10. století, jejíž astronomové mimo jiné zaznamenali výbuch supernovy v jedenáctém století. Chlubí se titulem nejtmavší noční oblohy ve Spojených státech.

Kromě drzých vran, které jsou schopné otevírat zipy stanů a batohů těch pár odvážlivců, kteří v poušti Chaco Canyon stanují (konkurovat jim snad můžou už fakt jenom medvědi ze Smoky Mountains, kteří se mimo toho vloupou i do auta), mi v hlavě utkvěl pohled na zataženou oblohu. Bohužel ne vždy vám v přírodě přeje počasí. Tak jsme aspoň dalekohledem pozorovali Jupiter a jeho měsíce.

Další zážitek spojený se tmou byl sestup do Carlsbadských jeskyní na jihovýchodě Texasu. Ne že by tu hlavní jeskyni jako velkou turistickou atrakci neměli pěkně nasvětlenou, ale podívali jsme se i do jiné, kam je vstup podmíněn použitím vlastního zdroje světla. V minulosti se tam mimo jiné těžila hovínka netopýrů. Prostě si představte stádečko několika set netopýrků, jak si hoví na stropě nějaké jeskyně. No a když si tam tak hoví několik let, tak se toho trusu pod nimi nakupí velké množství. Jejich trus se pak používal jako hnojivo.

Pro nadšence boulderingu a lezení je na samém západě Texasu u hranic s Mexikem národní park Hueko Tanks. Je to vlastně jen pár skal v poušti uprostřed ničeho, ale zalozí si tam každý a byl tam vynalezen americký způsob hodnocení obtížností lezeckých cest.

Zajímavá technika je free solo – tedy lezení bez lana. To jsme tam takhle potkali jednoho kluka. Neřešil žádná lana, helmy, ani karabiny. Prostě přišel ke stěně a lezl. Večer jsem si s ním povídal v kempu u ohně – prý strach nemá. Ono taky asi není z čeho, maximálně ho příště u ohně už nepotkám. I tak je ale něco z toho nepoznaného někdy lepší nepoznat.

Nepoznaných zákoutí je tedy v Americe plno, ale zbytek už si nechám pro sebe. Přece jen vám nechci kazit ten zážitek s jejich objevováním, protože to je na tom to nejzajímavější.