Můj rok na privátní střední škole v USA – 2. část

Posledně jsem se zaměřil na mé rozhodnutí strávit rok ve Spojených Státech a jak jsem si vybral J&K Consulting. V tomto příspěvku bych rád popsal období od první schůzky s Ondřejem Kaniou po můj odlet do Spojených Států.

Ten den jsem byl mírně nervozní, protože po schůzce která mě čekala už bylo nutno udělat finální rozhodnutí, jestli překonám strach z neznáma a vydám se do světa. S Ondřejem Kaniou jsme se sešli v Pražském Paladiu, kde jsme si povídali o tom jak vlastně celý proces funguje a co bude potřeba zařídit, jaké jsou šance na získání stipendia a jak bude spolupráce fungovat. Moje máma je velmi opatrná a tak jsme se s Ondřejem domluvili, že budeme platit po splátkách až si budeme jisti, že spolupráce bude fungovat bez problémů (byli jsme první zákazníci a tak jsme neměli žádné zdroje potvrzující důvěryhodnost). Pan Kania nám popsal jak vypadal jeho život na Střední Škole v USA a já si v tu chvíli byl jist, že chci do zahraničí. Dohodli jsme se, že bude sepsána smlouva která se později podepíše. K tomu došlo asi o další týden později a na přelomu listopadu a prosince začal celý proces přihlášek. V této chvíli jsem se svěřil s mým plánem jen mému nejlepšímu kamarádovi, protože jsem věděl že proces bude ještě hodně zdlouhavý a není zde jistota, že se vše vydaří (podobný postup bych všem doporučil).

Celý proces začal tím, že Ondřej mi poslal asi dvoustránkový dotazník ohledně mých zájmů, předností, slabin a dalších věcí které bylo nutno vědět před tím, než mě prezentoval jednotlivým středním školám. Dotazník byl v češtině, takže kromě zamyšlení nad sebou samotným nešlo o nic složitého. Přibližně o další 2 týdny později mi od Ondry přišel email, ve kterém stálo, že dvě školy o mě projevili eminentní zájem a jedna z nich bude v Praze v půli ledna. Jednalo se o Washington Academy a Lyndon Institute a právě prvně jmenovaná vyslala zástupce z přijímacího řízení do Prahy. Před schůzkou ale bylo nutno jak by Američané řekli „take care of business“ a já tak musel vyplnit všechny přihlášky a jak je známo, Američané jsou experti na papírování a tak každá přihláška obsahovala asi 10 stránek. Nicméně Ondra mi velice pomohl tím, že celou přihlášku přeložil do češtiny a já tak jen vyplňoval políčka. Prvně bylo nutno vyplnit všechny informace o mně a taký o mých rodičích, poté se musela vyplnit zdravotní část, která pro mě byla velmi zjednodušena faktem, že moje máma je doktorka a mohli jsme vše udělat doma. Dokážu si představit, že obyčejný doktor by s anglickými překlady mohl mít problémy. V poslední části už šlo „jen“ o doporučení od učitelů, což se ukázalo jako nejtěžší úkol. Moji učitelé naštěstí byli velmi hodní a zodpovědní. Matematikářka s angličtinářkou se dokonce sešli a udělali doporučení dohromady, takže ani nebylo potřeba mé pomoci. Pro mé doporučení od třídního učitele jsem oslovil mou třídní učitelku ze druhého stupně základní školy, kterou jsem asi 3 roky neviděl. Nakonec to bylo velmi příjemné se s ní znovu vidět a s mým překladem jsme všechno zvládli. Na závěr bych k doporučením jen rád dodal, že pokud vám učitelé nenapíšou bůh ví jaké doporučení, nic se neděje. V Americe vás učitelé vychválí i když jste lehce nadprůměrný student a nejlepší studenti dostanou doporučení, ve kterém učitelé každou větou chválí každičkou vlastnost. Já jsem od mých 2 učitelek dostal vcelku průměrné doporučení a stejně mi to stačilo na vcelku dobré stipendium.

Krátce po novém roce jsem byl hotov s přihláškami na obě školy a netrpělivě jsem tak očekával rozhovor s Washington Academy. Rozhovor vyšel zrovna na den, kdy jsem měl závody na Pražském Strahově, naštěstí můj trenér byl druhou osobou kdo věděl o mém plánu a tak jsem měl povoleno se okamžitě zabalit po doběhnutí. V cíli už na mě čekali rodiče a vydali jsme se do Imperial Café, kde jsem poprvé potkal Beátu Krukovou a její rodinu. Celkově se rozhovor ubíral úplně jinak než jsem čekal, protože vlastně ani nešlo o rozhovor jak jsem čekal, ale spíše o prezentaci školy, jak vypadá, co nabízí a jak je skvělá. Ve výsledku se o náš jako kandidátech mluvilo asi jen 10 minut z celkových 90 (odhad). Nicméně toto je spíše atypické poté co jsem zažil rozhovor na vysokou školu ve Spojených Státech a co mi kamarádka vyprávěla ze stejného procesu co já, jen o rok později.

Po asi měsíce od začátku vyplňování přihlášek po setkání v Cafe Imperial, který byl velmi nabytý se další měsíc nesl spíše ve znamení klidu. Po asi zhruba měsíci jsem od Ondry dostal formulář, který zkoumá majetek mé rodiny a který umožní škole odhadnout jaké stipendium bych měl obdržet. Všechno samozřejmě nešlo úplně lehce a já zrovna v tomto období našel známost, která se později změnila ve vztah. Samozřejmě jsem začal pomalu zavrhovat myšlenku na Spojené Státy a tak jsem formulář s přiznáním majetku poslal Ondrovi zpět za více než měsíc místo týdne a už jsem tak trochu vzdal moji touhu po tom jet do USA. Přestože nadšení vyprchalo, pořád jsem si říkal, že kdyby to vyšlo tak pojedu a pokud by to nevyšlo tak zůstanu doma a nebude mi to vadit. Někdy v mezi březnem a dubnem jsem se dozvěděl, že jsem byl přijat na obě školy, což ale zatím nic neřešilo, protože klíčová byla velikost finanční pomoci od školy.

Následovali další měsíce, kdy se nic nedělo a mě nezbývalo než čekat na to, jaké stipendium od škol dostanu. Počátkem června ale došlo k rozhřešení a mě bylo sděleno, že od Lyndon Institute jsem dostal potřebnou finanční pomoc, kterou jsme na začátku vytyčili jako cíl. Ještě jsme stále čekali na číslo od Washington Academy, což trvalo několik dalších týdnů a až po několika týdnech jsme se dozvěděli, že stipendium je menší než u LI. Přestože jsem WA bral jako první volbu jelikož jsem měl o škole daleko více informací, rozhodnutí bylo nutno postavit jen na tom, kolik by se muselo škole platit a tak jsme se rozhodli pro Lyndon Institute. Rozhodnutí už bylo uděláno napevno a tak jsem se mohl konečně podělit se světem.

 Mé rozhodnutí jsem i natrvalo oznámil ve škole, kde se mi dostalo podpory od spolužáků a i vedení školy nemělo problém s přerušením mého studia. Při vyzvednutí vysvědčení mi paní učitelka popřála hodně štěstí a při východu ze školy na mě dopadla i určitá nostalgie, že je to možná i naposledy co vycházím z této školy. Se všemi jsem se rozloučil a ještě naposledy vyšel ven s tehdy již mou bývalou přítelkyní. Se začátkem prázdnin ale vše začalo utíkat několikanásobně rychleji a 2 měsíce utekli opravdu nevídaně rychle. Mezitím mi od školy přišel formulář I-20 který je naprosto nezbytný pro získání F1 víza do Spojených Států (jak na vízum popíšu v jiném článku). Po vyplnění všech formalit jsem se dostal k pohovoru na ambasádě, kde bylo vše bez problémů (až na úmornou nudu v čekárně).

Od získání víza už byl odlet za rohem a tak jsem uspořádal menší rozlučku asi 3 dny před odjezdem kde jsem všechny kamarády naposledy. Pak už jen nastala nejhorší část mého zájezdu kdy jsem se musel rozloučit s mojí rodinou. Den před odjezdem jsme si zašli na rodinou večeři, při které došlo i na slzy téměř všech zúčastněných. Bohužel vše nemůže být úplně jednoduché a tak se musí přežít i tato kritická fáze. Den před odjezdem jsem balil do časného ráno a pak už jsem šel jen na chvíli spát plný smíšených pocitů z odjezdu, protože za 24 hodin už budu 6173 km od mé rodiny.