V Americe, Vysoká škola

Co mít na paměti při psaní přijímací eseje

Předem chci upozornit, že tento příspěvek se nesnaží podat vyčerpávající a zaručený přehled kroků k napsání úspěšné eseje – ostatně americký kyberprostor se hemží spoustou návodů, nápadů, rad a připomínek, takže každý si může obrázek udělat sám. Protože však právě čiré množství a různorodost informací na internetu může být ohromující, sepsal jsem postřehy, jež mi z nějakého důvodu přišly důležité a kterými se sám snažím řídit.

Hned na začátek je důležité zdůraznit, že vzhledem ke struktuře přijímacího procesu na americké univerzity na eseji každého uchazeče velmi záleží a její psaní není radno brát na lehkou váhu. I když je jen jedním kamínkem v přihláškové mozaice, v okamžiku, kdy všichni uchazeči mají excelentní studijní výsledky, SATs a doporučení, jejich esej se může stát kamínkem nejdůležitějším. Přístup k psaní eseje by tedy měl patřičně odrážet tuto důležitost: každý by se měl co nejvíc vynasnažit, aby jeho esej byla co nejvíc originální, nápaditá, čtivá, jazykově vytříbená a aby dokázala zachytit a popsat jedinečnost uchazeče. Přijímací komise bude esej číst velmi pečlivě a někdy i několikrát při obzvláště složitém rozhodování. Na druhé straně zjevně fádní esej se dočká jen brzkého odložení na hromadu odmítnutých a důkladného čtení se mu nedostane.

Zdá se však zhola nemožné dosáhnout takového ideálního výsledku na jedné stránce. Originalita je obzvláště nedostatkové zboží v situaci, kdy vaši budoucí čtenáři už přečetli tisíce a možná i desetitisíce podobných výtvorů a snad nic je už nemůže překvapit. Navíc se bohužel stává, že spousta z nás má stejně „originální“ nápady jako všichni ostatní – témata jako „Jak jsem se stal dospělým, když jsme si v mých dvanácti letech pořídili psa a já se o něj musel starat“; „Jak jsem se osamostatnil, když jsem poprvé jel sám na MHD “ nebo „Jak jsem v patnácti letech při sledování televizního pořadu pochopil všechno o společenských problémech, a proto teď chci studovat sociologii“ jsou již v přijímacím kolotoči neblaze proslulá. Samozřejmě trochu přeháním, ale extrémními příklady chci poukázat na skutečný problém, kdy mnoho lidí napíše esej, která jim připadá velmi originální, ale nakonec zapadne do šablonky podobných výtvorů. Není nic špatného, když máte v patnácti letech moment prozření. Problémem však je, že podobný moment má skoro každý a mnozí o něm budou i psát. Vaše esej pak může spolu s vaší přihláškou skončit v hromádce odmítnutých uchazečů s poznámkou

Jak ale z této pasti ven? Vždyť většina otázek je na téma popište zkušenost či osobu, která vás nejvíc změnila, ovlivnila atd. Proto otevřené otázky jako tato přímo vybízí k použití všemožných klišé, generalizací a otřepaných frází – jak vůbec vecpat hluboké myšlenky do šesti set slov? Jasná odpověď na tuto otázku neexistuje, protože právě ve způsobu, jak se vypořádal s tímto problémem, může uchazeč prokázat svou výjimečnost. Zajímavé eseje se napsat dají a mohou se týkat i otřepaných témat. Pokud píšete o své rodině nebo o zkušenosti se studiem v zahraničí, hned na začátku si představte, jak by vypadala obyčejná esej na dané téma. Aha. Možná je to právě ta, co jste chtěli napsat. Nebo ji i napište, ale pak ji zahoďte do koše a vymyslete esej, která bude nápaditější a bude vyčnívat z řady – fascinující esej se dá napsat i o vašem prvním psovi, ale vyžádá si to hodně námahy.

A právě v tomto okamžiku je důležité si uvědomit jednu zásadní věc: stejně jako celá přihláška na college i psaní eseje je proces, který vyžaduje nasazení a vytrvalost. Vaše práce bude zaručeně lepší, pokud napíšete více verzí a budete je neustále opravovat a vracet se k nim. Toto samozřejmě platí pro jakoukoliv písemnou práci, jenže na univerzitě už na důkladné revidování čas většinou nezbývá. Ale na college se hlásíte jednou za život, takže čas se najít musí. Navíc i vás samotné překvapí, jak moc se bude lišit poslední verze od té první – a o kolik bude lepší. V průběhu psaní dejte svou esej také přečíst někomu jinému: myšlenky, které pro vás budou naprosto logické, vašemu čtenáři třeba nebudou dávat smysl – i to je nedílnou součástí psaní. A nakonec, až dojde na posílání, nezapomeňte si svoji esej důkladně přečíst nebo ji raději dejte zkontrolovat někomu jinému, protože není asi horší věci než mít chyby ve své přijímací eseji. I ta sebegeniálnější esej s chybami skončí na hromádce nepřijatých. Možná vás napadne, že k sepsání něčeho zajímavého se potřebujete víc rozepsat a překročit doporučený slovní limit. Raději bych to nedělal. I sebelepší esej musí především splnit zadání a součástí zadání je samozřejmě i její rozsah.

Přeji hodně štěstí všem, které mají psaní eseje před sebou. Pamatujte, že je to proces a že čím více úsilí do něho vložíte, tím lepší bude výsledek.