Ať tak či tak brečet budeme všichni po několik dní

Tak shrnula spolužačka napětí volebního dne.

Včera, 4. listopadu proběhly po celém světě tak dlouho očekávané volby do Bílého Domu. Já jsem měla šanci sledovat boje nejenom letos, když už se všechno blížilo ke konci, ale také loni když probíhaly primárky a většina kampaně. Chtěla bych se ale zaměřit na to první listopadové úterý, protože dle mého názoru bylo neintenzivnější.

Většina škol měla tzv. Stop-Day, tedy den kdy do školy studenti nemuseli. Jelikož my jsme škola internátní je takový Stop-Day jen velmi těžko organizovatelný. Naopak, náš den se skládal ze striktně organizovaných aktivit.

Začali jsme okolo desáté ráno, rozřazeni do skupinek. Já jsem byla ve skupině protestorů. Nejdřív jsme debatovali s jakými názory jednotlivých kandidátů souhlasíme či nesouhlasíme a tedy chceme dát na plakáty. Kdyz jsme se dohodli tak jsme ještě přidali pár věcí které nás štvou u nás ve škole a dali se do vyrábění plakátů. Když naše výtvory byly hotovy vydali jsme se do ulic školy. Prolezli jsme stanoviště s ostatními skupinkami a kanceláře. A jako správní protestátoři jsme dělali pořádný humbuk. Když jsme dorazili do tábora McCain, kde se připravovali kandidáti na debatu, tak jsme se dočkali nepříliš vřelého přivítání. No, vlasně to dopadlo tak že mi málem dveřma urazili půlku hlavy. Napětí vrcholilo. U skupinek jako politické umění a reklama, politický komiks nebo tábor Obamy byl přívětivější a tak jsme zůstali déle, vykřikujíc „We want change“ a „Stop Tuesday All School“ (Náš regionální požadavek) a mávajíc desítkou různých plakátů. Protože se blížil oběd tak jsme se odebrali k jídelně. Nejdřív jsme se snažili udělat zátaras a protestovat tam ale po chvíli nám začala být zima a kručet v břiše takovým způsobem, že jsme protestování vzdali a šli jíst.

Odpoledne nám začalo poklidně, připravením Free Speech Zone aby nás, protestátory, nikdo nemohl napadnout. Někteří z nás vyfasovali policejní odznaky, pouta a píšťalky a divadlo mohlo začít. Protestátoři byli hlasití, nebo se o to v té zimě alespoň snažili. Policajti krotili ty davy okolo. Nebo spíš jen tak předstírali, že se nějaké davy tvoří a akorát naháněli lidi dovnitř do tepla. Tam teprv začala ta pravá zábava.

Nejdřív byly vysvětleny Kalifornské propozice o kterých se také volilo. No, neříkám, že to bylo extrémně nudné, jenom jsem ráda, že jsem byla v zajmavější skupině. A potom kandidátská debata. Několik příznivců McCaina a Obamy celý den trávili zkoumáním jejich plánů a ideálů. Naši moderátoři byli báječní, stejně tak jako debatéři. Zpočátku debaty prostestátoři napadli moderátory. Tedy, nejdřív jakoby vypadl proud. Potom dva lidé od nás ze skupiny beželi divadlem k pódiu a křičeli něco proti válce v Iráku. Za nimi se hnali čtyři policisté. Společnými policejními silami jsme protestátory vyhnali a zajali a debata mohla poklidně začít. Po debatě jsme měli možnost vidět scénky na téma „Co-by kdyby“ aneb „Co se stane s tebou a ostatními pokud nepůjdeš volit“ zakončené velmi zajmavým ztvárněním americké hymny. Ale také jsme měli nějaké to politické rapování a skupina co zkoumala imigraci nakonec složila slib co skládají noví občané Ameriky.

I přes neskutečný mráz jsme povečeřeli pizzu, sušenky a horkou čokoládu venku. A mezitím co jsme volili v našich školních volbách technici zapojovali televizi aby jsme mohli sledovat výsledky promítnuté na stěně divadla. Ještě k těm školnám volbám, po odvolení jsme dostali imitaci nálepky co Aeričani po odvolení doopravdy dostanou která má na sobě nápis „I voted.“ Hned první předpovědi výsledků znamenaly obrovské nadšení. Obama měl podporu celé skoly kromě asi osmi lidí. Spontánní výbuchy nadšení provázely většinu večera. A potom když už bylo v podstatě všechno rozhodnuto přišlo uzavírání volebních míst na západním pobřeží. Kalifornie, Washington, Oregon jsou definitivně Demokratické státy a tak McCain neměl nejmenší šanci. A tak když bylo dvacet vteřin do uzavření volbních místností celá škola začala odpočítávat s televizní obrazovkou. Ve vteřině nula bylo rozhodnuto. Všichni běželi na pódium objímat ostatní, křičet, skákat, jednoduše se radovat. Tolik emocí jsem viděla jenom párkrát za život a většina z těchto událostí byla výhra našeho hokejového týmu. Tohle bylo rozhodně větší. Vy ty emoce můžete najít alespoň na videu a to tady…Ještě jsme zůstali na proslovy McCaina a Obamy, všichni pořád neskutečně emocionální. Pak nás ale vyhodili z divadla, ať se jdeme uklidnit a připravit na další školní den. Jeni a Marc Kets, jedni z nejlepších profesorů nás ale pozvali do jejich bytu aby sme mohli sledovat dění tam. No a tak se nás osmnáct naskládalo do malého obýváku, dlabali jsme gumídky, pili vodu a stále nemohli uvěřit. Všechny moje fotky můžete najít na liaaaaaaaaa.rajce.net v albu Election Fever nebo v mém profilu na facebooku.Je středa a škola je neskutečně nabitá energií. Nezáleží až tak na tom jak moc se Obamovi bude dařit. Hlavní je, že to bude změna. Změna je totiž to co Amerika potřebuje jako sůl. Nejde o to, že i přes můj dostatečný věk jsem nemohla volit. Ani nejde tak o to, že to je „jenom“ americký prezident. Jsem neskutečně ráda, že jsem měla šanci se něčeho takového zůčastnit a cítit to nadšení které protnulo nedočkavost nejen naší školy ale vlastně celé Ameriky. Mě jenom zbývá popřát mu hodně štěstí, s momentálním stavem věcí ho bude potřebovat.