Povídání o naději aneb ten můj Americký Sen

Pocit, že je čas k rekapitulaci jsem měla již poměrně dlouho ale nikdy sem se nedostala k tomu o tom napsat. Částečně, protože se mi v češtině píše hůř a hůř ale taky jednoduše bylo moc věcí které se okolo mě děly. Ale teďka, když sedím na kauči u lidí kde zůstávám na dvě noci a pak hezky domů ten čas mám. Dnes v noci jsem s přáteli viděla Beirut, byla to víc než paráda. Naše poslední společná noc, příští rok už se do školy vrátíme jenom poloviční, z nás čtyř přátel zbude jen Sean a já. Ale začněme od začátku. Je čas rekapitulovat.

Byl to úspěšný rok? Dosáhla jsem vůbec nečeho? Stál celý tenhle rok za ty peníze a fakt, že jsem svou rodinu a přátele neviděla devět měsíců? Rozhodně! Bylo to težké se na rok roloučit s Prahou ale nějak sem to přežila a teďka mi srdce buší jen při pomyšlení na to jak blízko to je.

Když jsem loni v únoru poněkolikáté přečetla článek Andrejky Bernátové řekla jsem si, že se sebou musím něco dělat, že nemůžu jen tak sedět doma a čekat. Nejdřv jsem obeslala školy ve Švýcarsku, pak Kanadě a po většině světa a nakonec v USA. Po dlouhém procesu jsem se dostala na střední internátní školu v Kalifornii se zaměřením na různé umělecké formy. Podrobnější popis mých dobrodružství můžete najít tady či na mém blogu.

Když jsem přijela do Ameriky naprosto mě překvapila otevřenost a obrovská vstřícnost všech okolo. To vlastně už předtím když mi škola dala obrovské stipendium aniž by mě kdy viděla, mluvila semnou nebo viděla mojí fotku – komunikovali jsme jedině přes email. Ta vstřícnost mě překvapuje až doteďka. Zrovna včera mě odvezl tatínek měho kamaráda až ke dveřím poté co nás vzal na oběd a moje omluvy, že je to daleko od místa kde jsou na noc oni vůbec nebral v potaz. A tak je to pořád. Ale doopravdy, člověk se může bavit v podstatě s kýmkoliv pokud mu v tom nebrání stydlivost. To je asi jedna z věcí které se mi tu líbí nejvíc, ta obrovská vstřícnost a otevřenost. I když je fakt, že občas to až leze na nervy.

Krom poznání mnoha lidí z koutů světa (a to doslovně) jsem měla šanci na vlastní pěst prozkoumat čtyři města. Idyllwild kde se nachází naše škola, Los Angeles, San Francisco a Austin. A asi to vypadá, že během příštího roku se dostanu do dalších pár měst. Na Den Díkůvzdání jsem pozvaná do Seattle, na konec léta do Chicaga atp. Ani nevím kdy se mi podaří všechny ty lidi navštívit.

Přátel jsem tu poznala obrovské množství a trošku mě děsí jak se bez nich příští rok obejdu když většina z nich včera dostala maturitní diplomy. Když jsme se se všemi loučili konečně mi to došlo, větsinu z nich už asi nikdy neuvidím (i když se snažím být v tomto směru pozitivní). Slzy se koulely po tvářích mnoha z nás. Ale což nějak se to snad zvládne. Je mi to líto, všech těch maturantů a Benneta, freshmana který se rozhodl dostudovat v jeho rodném Chicagu ale nějak se to zvládne a je to přeci jen rok.

Ano, přesně tak, zůstávám ve státech i na další rok a odmaturuju tady. Vzhledem k mému perfektnímu prospěchu, skvělé povaze a báječné osobnosti mi dali stipendium na takové výši, že mi to umožní tady dostudovat. Jinak k té povaze, když jsem si pročítala co mi spolužáci napsali do Yearbook skoro se mi nechtělo věřit, že to opravdu mluví o mě. Spolehlivá, chytrá, báječná, úspěšná ve všem o co se pokusí, jsem to doopravdy já? Kamarádi z Čech se smějí, že to je nová a vylepšená Lída.

Asi to hodně souvisí se vším co jsem zmiňovala předtím a ještě mnohem víc ale člověk si tu může začít věřit mnohem víc (pokud máte sebedůvěru nízkou jako já). Všichni mě tu ohromně podporovali a věřili ve mě. Občas mám pocit, že jeden rok podpory pomůže víc než jedenáct let srážení na kolena (doopravdy si myslím, že amerika má mnohem lépe propracovaný školní systém).

Dotazy typu a doopravdy jsou ty americké školy tak k ničemu slyším denně a musím se jim jen smát. Jako příklad bych užila typovou hodinu literatury na českém gymnáziu. Studenti pozdraví profesora, sednou, vytáhnou sešity a celou hodinu píší to co jim profesor diktuje, data, dílo možná nějakou tu perličku. Ti kteří se o předmět nezajímají dělají něco jiného a před testem si okopírují zápisky od těch snaživějších, zadní lavice se většinou probudí až se zvoněním. V Americe studenti vytáhnou právě probíranou knihu (pokud nepřečeli zadané kapitoly tak se to snaží rychle dohnat). Kdo se nezapojuje do debaty dostane slabou známku ke kolonce práce v hodině za ten daný den. Ne, doopravdy vám nedokážu vyjmenovat všechny autory obrození a jejich díla ale třeba bych dokázala srovnat knihy základních Viktoriánských autorů, protože jsem ty knížky musela přečíst a účastnit se následující debaty stejně tak jako bych vám asi pověděla něco o vývoji lidských práv pro černochy a příčiny civilní války (ano nezapříčinil to jenom spor ohledně otroctví). Všeobecně je škola zaměřená mnohem víc na chápání než zapamatovávání si dat. Třeba chemie se provádí hlavně pomocí pokusů a člověk dokazuje a dokazuje a dokazuje. A to, že musíte mít rukavice i na práci s modrou skalicí už je jenom detail kterému se můžete smát. Neříkám, že je Americký systém nutně lepší, oba mají mouchy. Jen říkám, že já si z toho českého biflování taky moc nepamatuju a v Americe mě alespoň nutí pro dobrou známku pracovat po celý rok (úkolům jsem věnovala 1 až 3 hodiny denně ale za to mám samé A až na jedno které mi uteklo o 0.5%)

Američané poměrně dost oceňují přízvuky a snaží se vám ten pobyt ulehčit jak můžou. Já osobně jsem měla jen velmi málo jestli vůbec nějakou negativní reakci na moji osobnost. Já osobně jsem si vydobila respekt nejen jako mezinárodní student ale i jako rovnoprávný člen Cretive Writing department kde jsem v historii první student jehož mateřských jazykem není angličtina. O faktu, že se i s angličtinou jako třetím jazykem dá vyrovnat američanům svědčí fakt, že jsem na udlení školních cen obdržela cenu pro Most Outstanding Student from the Creative Writing Department pro studenty z 9 až 11 ročníku a s tím i peněžní odměnu $1500. Dále jsem dostala pozvání do Honors Coucil, příští rok budu Prefekt, budu v komisi která bude vybírat příštího Creative Writing Department Chair a taky jsem se dostala do Senior Honors History. Tak uvidíme jaký ten příštírok bude. Zatím jsem v poločase a vyhrávám 1:0.

Samozřejmě je toho ještě mnohem víc, pozitiva i negativa (těm jsem se v dnešním článku chtěla tak nějak vyhnout) ale pořád ještě mám všechno zamlžené. Je to jako kdyby mi někdo hodil na hlavu pořádně těžkou přikrývku. Moje myšlenky jsou zpřeházené a vzpomínky stejně jako celý tenhle článek velmi subjektivní.