Let a první dny v Americe

V šest třicet mě před barákem vyzvedl kamarád a vydali jsme se na letiště. Tady jsem zjistila mimo jiné i to, že váha zavazadel se sčítá a tedy není problém pokud jedno zavazadlo váží 25 kg a to druhé třeba 19. Problém by byl pokud by součet přesáhl 46 kg. Ale to bylo ve chvíli, kdy už to semnou bylo k nevydržení. Nervy pracovaly naplno. Veškeré kontroly proběhly v pořádku a já se vydala k mému letadlu, které mělo odletět v 9:30. Někdy okolo devíti hodin se ozvalo hlášení, že let bude opožděn. Nijak mě to nezaujalo, hlavně když stihnu přípoj v Amsterdamu. Ale po dalších deseti minutách byl let zrušen úplně. A co teď? Naprosto jsem netušila co dělat.

Nikomu bych tuhle zkušenost nepřála. Většina lidí se zvedla a někam se vydala ale pro mě, jako člověka který měl letět teprve potřetí tahle situace vypadala jako naprosto neřešitelný hlavolam bez dobrého konce. Poté co jsem našla nějakého zaměstnance letiště jsem byla odeslána na místo kde se přebukovávají lety. To už se tam hromadila poměrně pořádná fronta lidí, přeci jen byl zrušen let plný lidí. Měla jsem tu čest, že za mnou byla holka odněkud ze států která chytala hysteráky, že musí být ještě dneska ve státech (nakonec se jí to nepovedlo). Během čekání ve frontě jsem informovala mamku ať napíše do školy, že let byl zrušen a ať tedy neposílají školní dopravu. Ve frontě jsme se také mimo jiné dozvěděla, proč, že vlastně byl let zrušen, KLM neposlala z Amsterdamu letadlo. Po asi třech hodinách jsem se konečně dostala k okénku.

Byla jsem naštvaná, unavená a hladová. Ovšem kdo by nebyl, místo sezení v letadle a těšění se na nový kraj jsem své poslední ráno trávila ve zpropadené frontě. Nakonec mi byl přidělen let s Air France v jednu odpoledne. Při čekání jsem usnula na nepohodlné letištní sedačce a za poslední koruny, ještě, že mi je sestra před pasovou kontrolou strčila do ruky, koupila pití. Let jsem skoro celý prospala, probudila mě akorát letuška s jídlem. Bylo lahodné a nebo já byla doopravdy hladová. Let z Paříže do Los Angeles byl dlouhý, nudný a hlavně, zpožděný. Pořádně jsem pročetla všechny typy jak sbalit milionáře z dívčích časopisů co jsem dostala od kamarádky na cestu, až jsem myslela, že z těch žvástů zcvoknu, hodně spala, fotila mraky (což můžete vidět i s mými dalšími fotkami tady) a sledovala obrazovku přede mnou jak se naše letadlo pomalu přibližovalo k Los Angeles. Tam jsme po dlouhých dvanácti hodinách konečně dosedli.

Okamžitě jsem zapnula telefon abych dala vědět, že jsem dojela v pořádku. Vzhledem k rozdílným frekvencím než v ČR ovšem nefungoval. Překvapení čekalo v podobě dlouhatánské fronty u pasové kontroly. Naštěstí se nakonec úředníci smilovali a vzali to rychleji. I tak jsem se k bagáži dostala až okolo půl deváté. U východu na mne čekala prošedivělá paní s cedulí Idyllwild Arts Academy. Odškrtla si mě ze seznamu a pak už jsme jen čekali na šoféra s ostatními studenty. S mým zrušeným letem jsem měla ještě štěstí, jedna holčina letěla s člověkem který zemřel a oni museli přistát v San Franciscu aby tu mrtvolu vyložili. Ač jsem chtěla koukat ven, nakonec mě asi po pěti minutách všechna ta světýlka ve tmě uspala. Okolo jedné v noci jsme dojeli na místo. Byla jsem vysazena z dodávky, odvedena do pokoje a pápá. Na dveřích jsem měla vzkaz od prefektky, že mě vítá ve škole a nějakých pár informačních věcí a ať se rozhodně nebojím se jí na cokoliv zeptat. Jediné co jsem udělala bylo povlečení postele a pak už jsem jenom padla.

Ráno jsem netušila co dělat. Jít na snídani? A kam? Registrace? Když jsem ale otevřela dveře od pokoje přiřítila se ke mně taková sympatická holčina, že prý je moje prefektka a jestli chci jít na snídani. Cestou nezavřela pusu a v tu chvíli jsem jí byla doopravdy vděčná, bylo to úžasný přivítání. Všem mě představovala, ukazovala, vysvětlovala… Po snídani kdy mi naservírovali od všeho trochu (vajíčka se sýrem, slanina, pečené brambory, nějaký karbanátek, vafle) mě Kathleen = prefektka odvedla na ESL testování. bylo to hlavně o porozumění jazyku a všeobecné zjištění úrovně. Poté následovalo testování matematiky. To bylo poměrně jednoduché a zařadilo mě to do Calculus I (druhá nejvyšší úroveň). Potom jsem se šla převléct z černých kalhot do kraťas, takové teplo jsem nečekala. Následovala registrace. Několik stanovišť co člověk musel projít předtím, než obdržel klíč od pokoje. Byl tam Admission Office, Financial Office, školní tričko, Health Center, focení do ročenky, odevzdání formulářů pro knihovnu a nakonec zastávka u šéfa určeného art department. Tady jsem se poprvé setkala s Edem. Je to super pořízek, asi tak dvoumetrovej. Všichni se tvářili jak jsou šťastný, že mě tam maj a hlavně, všichni mě znali. To byl velmi podivný pocit. Pak jsem se konečně vydala vybalovat ty mé dvě ubohé cestovní tašky. Přijela moje spolubydlící, tlustá nehygienická nestvůra, a rázem zaplnila celý náš pokoj haraburdím a nakonec prohlásila, že si přivezla vlastní závěs do sprchy. Radší jsem se vytratila na Pizza Party pro nové studenty a prefekty. Pizza přišla k chuti, hlavně kvůli tomu, že jsem zapomněla jít na oběd. Večer byl představovací Dorm Meeting. A pak už jenom spát, ten časový posun mě docela zabíjel a tak sem padla jak zabitá. Ovšem probudila se někdy ve tři a nemohla usnout.

Druhý den byla na programu prohlídka campusu. Při tom jsme se dozvěděli třeba také to, kam lidi chodí souložit ale ať to neděláme, protože pak otěhotníme. Potom testování cizích jazyků a druhá část ESL, tentokrát esej a mluvený projev. Už mi ty dny pomalu splývají a tak si akorát pamatuju, že prvních pár dní bylo volnějších. Jeden den byl Community Building Day kdy šlo hlavně o team building, tedy tvoření přátelstvích apod. Bylo tam mnoho různých aktivit, ale nejlepší bylo když mě nějaká parta lidí popadla a řekla pojď s náma, tak sem šla. Jedna z nich je teďka jednou z mých nejlepších přátel, stejně tak jako Kathleen, moje šílená prefektka.

A pak přišel první školní den ale to zase někdy příště. Ke konci prosím přijměte moje omluvy za délku. Takhle to dopadá když články píše grafoman, něco vymazat prostě nejde! A také za používání anglických termínů. Prostě někdy nevím přesný český název. Dorm by se například dal přeložit jako ubytovna ale to jaksi nevystihuje příjemnou domáckou atmosféru co tam máme. Snad mé zážitky někomu pomohou, i když podobně stresovou cestu nikomu nepřeju. Tak to chodí když musím mít pořád něco extra, jak prohlásil můj kamarád.