Jak najít tu pravou college III. – Selektivita

Selektivita je jedno z nejužívanějších měřítek kvality škol. Populární žebříček amerických vysokých škol od U.S. News & World Report jí ve svém hodnocení přikládá váhu 15 %. Zní to logicky: čím větší procento uchazečů univerzita odmítne, tím lepší studenti budou vybráni. Ve skutečnosti to tak jednoduché není. V tomto třetím díle seriálu Jak najít tu pravou college se dozvíte, proč procento přijatých uchazečů není spolehlivým indikátorem kvality výuky ani inteligence přijatých studentů. Na závěr přidám několik rad, jak se statistikami o výběrovosti nakládat.

Self-selecting applicants

Některé školy mají tzv. self-selected applicant pool – hlásí se na ně sice méně studentů, ale zato se tito uchazeči na školu natolik hodí, že je mohou admissions s klidem přijmout. Např. University of Chicago (dále jen U Chicago) přijímá ročně 27 % studentů, což je překvapivě vysoké číslo na to, že je kvalita výuky na této škole srovnatelná např. se Stanfordem, který přijímá jen 8 % uchazečů (Collegeboard). Znamená to tedy, že když si tři hloupí studenti jen tak pro legraci podají přihlášku na U Chicago, jednoho z nich přijmou? Ne – v tvrdé konkurenci kvalifikovaných uchazečů neobstojí. Ve skutečnosti je podobně obtížné dostat se na U Chicago jako na Stanford. Když srovnáme průměrné SATs přijatých uchazečů, jsou na tom obě univerzity v Math a Writing úplně stejně a studenti U Chicago mají v critical reading dokonce nad Stanforďáky náskod 20 bodů (Collegeboard).  Na U Chicago se sice v porovnání se Stanfordem moc studentů nehlásí (má tuhé zimy a pověst školy, kde se lidi až moc učí), ale ti, co si tam přihlášku podají, jsou většinou strašně chytří. Jednoduše řečeno, admission rate často nevypovídá o inteligenci přijatých studentů.

Další colleges with self-selecting applicants: St. John’s, Reed, Grinnell

Ženské školy

Selektivita školy také nemusí souviset s kvalitou výuky. Důkazem toho jsou například ženské školy Bryn Mawr a Wellesley. Bryn Mawr přijímá zhruba 49 % zájemkyň o studium, což může na první pohled člověka odradit. Co je to za školu, když tam přijmou každého druhého? Na ženské školy se sice hlásí málo studentek, ale ty, které se na ně rozhodnout jít, jsou silně motivované získat to nejlepší vzdělání. Tyto školy mají totiž spoustu peněz na to, aby najaly prvotřídní profesory a poskytly studentkám skvělé studijní zázemí. Např. absolventky Bryn Mawr získávají Ph.D. v přepočtu na hlavu častěji, než absolventky jakékoli Ivy League univerzity (viz Undergraduate Origins of Doctorate Recipients). A hádejte, kam chodily na college Hillary Clinton nebo Madeleine Albrightová? Na ženskou Wellesley, která přijímá více než třetinu uchazeček. Hlavní je vzdělání, jaké vám je škola schopná poskytnout, ne procento přijatých studentů.

Další ženské školy: Smith, Mount Holyoke, Barnard a další

Mužské školy: Hampden Sydney, Morehouse, Wabash

In-the-middle-of-nowhere školy

Podobný případ jako ženské školy jsou takzvané colleges in-the-middle-of-nowhere. Sice často nabízejí výborné vzdělání, ale člověk musí být odvážný, aby se na ně vůbec přihlásil. Jsou totiž daleko od všech velkých měst. Sama jsem váhala, jestli risknu studium na Grinnell College uprostřed kukuřičných polí v zemědělské Iowě. Dobře to dopadlo a jsem tam spokojená, ale většinu lidí natolik ovlivní poloha školy, že si na žádnou college mimo civilizaci přihlášku nepodají. Tím pádem jsou i velmi kvalitní školy na venkově méně výběrové, než ty o dost horší školy ve velkých městech. Ani v tomto případě nám selektivita nenapoví, jak dobré má škola profesory a studenty.

Další školy in-the-middle-of-nowhere: Kenyon, Oberlin, Hamilton, Colby, College of the Atlantic

Využití statistik

Na co nám je tedy dobré vědět, kolik procent uchazečů která škola přijala? Admission rate nám pomůže zhruba odhadnout, jak těžké je se na kterou školu dostat. Říkám zhruba, protože výše zmíněné colleges with self-selecting applicants typu U Chicago nás mohou klamně nalákat na to, jak velké procento uchazečů přijímají.

Naštěstí byl Princeton Review tak prozíravý, že vytvořil Admissions Selectivity Rating, ve kterém je zohledněna self-selektivita uchazečů. Ve své knize The Best 368 Colleges (k zapůjčení ve Fulbrightově komisi) udává u každé školy číslo od 60 (nejlehčí) do 99 (nejtěžší), podle kterého se pozná, jak těžké je se na školu dostat. Vytvořil ho podle  admission rate, class rank, a průměrných SATs přijatých studentů. K tomuto číslu je vhodné přihlédnout, až si budete sestavovat svůj college list, a ujistit se, že nemají všechny školy na vašem seznamu stejné číslo. Já jsem se hlásila na školy s hodnocením od 93 do 99 s tím, že mám slušnou šanci dostat se na školy s hodnocením 96 a níže. Přijaly mě dvě školy s hodnocením 95 a na waitlist mě umístily školy s hodnocením 95, 95, 95, 96 a 99. Zpětně jsem ráda, že jsem přihlášky odeslala na celou škálu škol a nevyplácala příliš energie na ty devadesát devítky, které by mě stejně nechtěly.