Hodnocení jinými školami

Nejdůležitější měřítko (25 %) kvality školy je podle žebříčku U.S. News to, co si o ní myslí pracovníci ostatních škol. Každý rok vyplní děkanové a prezidenti univerzit dlouhatánský dotazník o tom, za jak kvalitní považují výuku na ostatních amerických univerzitách. Copak asi ví děkan Bates College na východním pobřeží USA o učitelských schopnostech profesorů na Wichita State University v Kansasu? Moc asi ne. Možná už roky zaškrtává, že tam mají mizernou výuku, protože tu školu prostě jen nezná. Tento způsob hodnocení dělá ze slavných univerzit ještě slavnější a znevýhodňuje méně známé školy, které mohou být zrovna tak dobré.

Vstup důležitější než výstup

Žebříček U.S. News hodnotí univerzity podle toho, jaké studenty přijmou  – ne podle toho, jací studenti z nich po čtyřech letech vyjdou. To je něco jako hodnotit nemocnice podle toho, jak zdraví či nemocní jsou nově příchozí pacienti, a nestarat se o výsledky léčby. Co na tom, že jsou na školu přijati nejchytřejší studenti světa, pokud je profesoři za čtyři roky studia nikam výrazně neposunou? Nezaslouží si lepší hodnocení školy, které z beznadějných případů za čtyři roky udělají kvalifikované uchazeče o magisterské studium na těch nejlepších amerických univerzitách?

Když jsem si vybírala svou college, záleželo mi hlavně na dvou věcech: aby mě dobře připravila na magisterské studium na nějaké kvalitní univerzitě, nebo abych si hned po ní našla nějakou relativně dobrou práci. Těmto dvěma podmínkám přikládá U.S. News váhu 0 %. Ono je složité zjišťovat, jak úspěšní jsou absolventi které školy při hledání práce nebo při podávání přihlášek na magisterské studium. Zato je velmi jednoduché zjistit, kolik procent studentů škola přijala, jaké měli studijní výsledky na střední škole, a jak jim dopadly SATs (15 % váhy).

Možná namítnete, že selektivita školy je důležitá. Člověk přece nechce studovat mezi samými blbci. S tím souhlasím. Má to ale dva háčky. Selektivita nemusí vůbec souviset s kvalitou výuky na škole ani inteligencí přijatých studentů (viz Jak najít tu pravou college III. – Selektivita). Zadruhé, ono se na studentech v běžném životě až tak neprojeví, kolik bodů měli z SAT. Nemyslete si, že pocítíte nějaký výrazný rozdíl, když si u jídla popovídáte s lidmi z páté nejvýběrovější školy a dvacáté nejvýběrovější školy v USA. Spíš je od sebe nebudete schopni rozlišit.

Dary od absolventů

Procento absolventů, kteří darovali v posledním roce peníze své škole, tvoří 5 % hodnocení kvality škol. Toto číslo nám pomůže odhadnout, jak spokojení jsou bývalí studenti se svou školou a jak jsou na tom finančně. Spíše ale vypovídá o tom, jak šikovně umí škola své absolventy oslovit a vytáhnout z nich peníze. Některé školy tak intenzivně obvolávají své absolventy, že je nakonec slušný počet z nich symbolicky obdaruje. Škola pak v žebříčku poskočí o něco nahoru, aniž by se jakkoli změnila její kvalita.

Zbylá kritéria žebříčku U.S. News:

Udržení studentů na škole  – 20 %
Zázemí pro profesory – 20 %
Zázemí pro studenty – 10 %
Procento studentů, kteří školu dokončí – 5 %

Pokud se budete žebříčkem U.S. News řídit při výběru škol, přečtěte si alespoň jejich metodologii a její nedostatky.

Jiné způsoby hodnocení

Protože každý by chtěl od své školy něco jiného, neexistuje jeden správný žebříček univerzit. Nebuďte líní a seřaďte si školy podle vlastních kritérií. Při vytváření svého vlastního žebříčku se můžete inspirovat následujícími odkazy.

Produktivita Ph.D.

Možná chcete po bakaláři dál studovat a jednou získat doktorát. Proč rovnou nezvážit, ze které školy získalo v přepočtu na hlavu nejvíce lidí titul Ph.D. ve vašem oboru? Na předních příčkách žebříčku se najednou objeví méně známé školy, např. Reed (historie), Bryn Mawr (antropologie), Harvey Mudd (chemie), Swarthmore (společenské vědy), Simon’s Rock of Bard (literatura a angličtina).

Žebříček od Forbes.com
Ačkoli tento žebříček má, stejně jako U.S. News, své mouchy, zohledňuje alespoň hodnocení profesorů studenty a kariérní úspěchy absolventů škol. Navíc na rozdíl od U.S. News porovnává Liberal Arts Colleges s univerzitami, takže budete mít lepší představu, jak si která menší škola stojí vedle těch známých velikánů.

Nabídka finanční pomoci

Pokud nemáte moc peněz, musíte při výběru škol zohlednit to, jak štědré jsou k zahraničním studentům. Tato stránka vám pomůže při porovnávání jednotlivých škol. Zvolte jeden z amerických států a ukáže se vám přesně, kolik dolarů která škola dala svým zahraničním studentům.

Sociální aktivisté
Tak tady si pořádně zaprotestujete, pokud budete chtít.

A na závěr ještě výcuc z Princeton Review, The Best 368 Colleges (2009):

Největší spokojenost studentů s výukou

Stanford, Reed, Pomona, Wabash, Mount Holyoke, Wellesley, United States Military Academy, Middlebury, Whitman, Wiliams, Hanover, Kenyon, Lawrence University, Princeton, Claremont McKenna, Colgate, Sarah Lawrence, Bowdoin, Agnes Scott, Richmond

Studenti se zde nejvíc učí

MIT, Franklin W. Olin, Reed, Cal Tech, Harvey Mudd, Bennington, Harvard, Middlebury, U Chicago, Swarthmore, Grinnell, College of the Holy Cross, Davidson, U.S. Coast Guard Academy, William, Haverford, U.S. Military Academy, the Cooper Union for the Advancement of Science and Art, Bryn Mawr, Princeton

Nejšťastnější studenti

Clemson, Brown, Princeton, Claremont McKenna, Franklin W. Olin, Stanford, Dayton, Bowdoin, The College of New Jersey, Tulane, Yale, Prescott, U of North Carolina at Chapel Hill, Pomona, Rice, Brigham Young University, Whitman, St. Mary’s, Washington U of St. Lois, The George Washington U

Princeton Review nabízí ještě spousty dalších hodnocení (jídlo, ubytování, náboženské a politické naladění na kampusu, pití alkoholu, kvalita výuky podle předmětu). Knížka je zdarma k nahlédnutí ve Fulbrightově komisi.

Našel jste někdo nějaký jiný zajímavý žebříček? Jak vybíráte své školy vy? Podělte se o své tipy v komentářích!

V USA je považováno za samozřejmé, že profesoři si na své studenty udělají čas i mimo konzultační hodiny, pokud je k tomu pádný důvod, nebo že student dostane odpověď na email do dne či dvou. Profesoři často poskytnou studentům své telefonní číslo, kdyby snad měli nějaké otázky. Nutno podotknout, že to dělají z dobré vůle, smlouva s univerzitou je k tomu nezavazuje.

Nedávno jsem otevřela sylabus od profesora Sanforda na Univerzitě Grand Valley v Michiganu a našla jsem v něm následující seznam očekávání v nichž profesor téměř právní formou “quid pro quo” dává svým studentům na srozuměnou jaká jsou pravidla jeho výuky. A protože mi to zase připomnělo onen propastný rozdíl mezi univerzitním prostředím v USA a doma, rozhodla jsem se o tyto řádky s Vámi podělit.

Profesor Sanford je vystudovaný právník a daňový poradce a v úvodu svých skript pro předmět Obchodní právo uvádí toto:

What I expect of myself as your professor - Please bring it to my attention if you feel that I am not meeting these expectations. (I would appreciate it.)

1. I expect to present the classroom experience in a professional manner. I will be on time and prepared. I expect the lecture to be relevant and, to the extent possible, enjoyable.

2. I expect to answer classroom questions in a professional manner without making the student regret they asked a question. If I ever make you feel “bad” for asking a question, please bring this to my attention. I want students to ask questions.

3. I expect to give students who come to office “positive” attention. I want students to be glad they came to my office, and not have regrets.

4. I expect to answer student e-mails, and phone calls in a timely, professional manner. I also try very hard to treat all the students equal thus, no “special rules” for you if you do not follow course guidelines.

5. Overall, I want to give students the respect they deserve. Students pay a lot of money to attend college and deserve to be treated with respect. Without my students, I would not have a job.

6. While I am not perfect, I will strive to meet these expectations. If you ever feel I have failed, please bring it to my attention so I can improve. Thank you.

What I expect of you as a student in my class, especially of you want to get a “B” grade or better

1. I expect that you will attend every class and be at class on time.

2. I expect that you will be in class on exam day and turn in your class assignment on time.

3. I expect that you will read the book regarding the material we cover in class. I expect that you will be prepared when you come to class.

4. I expect that you read and understand the syllabus.

5. I expect that you will be professional and work hard.

6. I expect that you will think independently and critically about the ideas that I present in class.

7. I expect that you will consider going to graduate school and law school, in particular, if you like this class.

8. I expect that if you are having any “problems” you will bring it to my attention.

9. I expect that you will ask questions in class (items not understood).

10. I expect that you will attend the class after the exam if you want to see the exam.

Převzato z Sanford, J. Legal Environment of Business; Class Outline. 2010.

Autorka: Sandra Freeman Pikorova

Některé školy mají tzv. self-selected applicant pool – hlásí se na ně sice méně studentů, ale zato se tito uchazeči na školu natolik hodí, že je mohou admissions s klidem přijmout. Např. University of Chicago (dále jen U Chicago) přijímá ročně 27 % studentů, což je překvapivě vysoké číslo na to, že je kvalita výuky na této škole srovnatelná např. se Stanfordem, který přijímá jen 8 % uchazečů (Collegeboard). Znamená to tedy, že když si tři hloupí studenti jen tak pro legraci podají přihlášku na U Chicago, jednoho z nich přijmou? Ne – v tvrdé konkurenci kvalifikovaných uchazečů neobstojí. Ve skutečnosti je podobně obtížné dostat se na U Chicago jako na Stanford. Když srovnáme průměrné SATs přijatých uchazečů, jsou na tom obě univerzity v Math a Writing úplně stejně a studenti U Chicago mají v critical reading dokonce nad Stanforďáky náskod 20 bodů (Collegeboard).  Na U Chicago se sice v porovnání se Stanfordem moc studentů nehlásí (má tuhé zimy a pověst školy, kde se lidi až moc učí), ale ti, co si tam přihlášku podají, jsou většinou strašně chytří. Jednoduše řečeno, admission rate často nevypovídá o inteligenci přijatých studentů.

Další colleges with self-selecting applicants: St. John’s, Reed, Grinnell

Ženské školy

Selektivita školy také nemusí souviset s kvalitou výuky. Důkazem toho jsou například ženské školy Bryn Mawr a Wellesley. Bryn Mawr přijímá zhruba 49 % zájemkyň o studium, což může na první pohled člověka odradit. Co je to za školu, když tam přijmou každého druhého? Na ženské školy se sice hlásí málo studentek, ale ty, které se na ně rozhodnout jít, jsou silně motivované získat to nejlepší vzdělání. Tyto školy mají totiž spoustu peněz na to, aby najaly prvotřídní profesory a poskytly studentkám skvělé studijní zázemí. Např. absolventky Bryn Mawr získávají Ph.D. v přepočtu na hlavu častěji, než absolventky jakékoli Ivy League univerzity (viz Undergraduate Origins of Doctorate Recipients). A hádejte, kam chodily na college Hillary Clinton nebo Madeleine Albrightová? Na ženskou Wellesley, která přijímá více než třetinu uchazeček. Hlavní je vzdělání, jaké vám je škola schopná poskytnout, ne procento přijatých studentů.

Další ženské školy: Smith, Mount Holyoke, Barnard a další

Mužské školy: Hampden Sydney, Morehouse, Wabash

In-the-middle-of-nowhere školy

Podobný případ jako ženské školy jsou takzvané colleges in-the-middle-of-nowhere. Sice často nabízejí výborné vzdělání, ale člověk musí být odvážný, aby se na ně vůbec přihlásil. Jsou totiž daleko od všech velkých měst. Sama jsem váhala, jestli risknu studium na Grinnell College uprostřed kukuřičných polí v zemědělské Iowě. Dobře to dopadlo a jsem tam spokojená, ale většinu lidí natolik ovlivní poloha školy, že si na žádnou college mimo civilizaci přihlášku nepodají. Tím pádem jsou i velmi kvalitní školy na venkově méně výběrové, než ty o dost horší školy ve velkých městech. Ani v tomto případě nám selektivita nenapoví, jak dobré má škola profesory a studenty.

Další školy in-the-middle-of-nowhere: Kenyon, Oberlin, Hamilton, Colby, College of the Atlantic

Využití statistik

Na co nám je tedy dobré vědět, kolik procent uchazečů která škola přijala? Admission rate nám pomůže zhruba odhadnout, jak těžké je se na kterou školu dostat. Říkám zhruba, protože výše zmíněné colleges with self-selecting applicants typu U Chicago nás mohou klamně nalákat na to, jak velké procento uchazečů přijímají.

Naštěstí byl Princeton Review tak prozíravý, že vytvořil Admissions Selectivity Rating, ve kterém je zohledněna self-selektivita uchazečů. Ve své knize The Best 368 Colleges (k zapůjčení ve Fulbrightově komisi) udává u každé školy číslo od 60 (nejlehčí) do 99 (nejtěžší), podle kterého se pozná, jak těžké je se na školu dostat. Vytvořil ho podle  admission rate, class rank, a průměrných SATs přijatých studentů. K tomuto číslu je vhodné přihlédnout, až si budete sestavovat svůj college list, a ujistit se, že nemají všechny školy na vašem seznamu stejné číslo. Já jsem se hlásila na školy s hodnocením od 93 do 99 s tím, že mám slušnou šanci dostat se na školy s hodnocením 96 a níže. Přijaly mě dvě školy s hodnocením 95 a na waitlist mě umístily školy s hodnocením 95, 95, 95, 96 a 99. Zpětně jsem ráda, že jsem přihlášky odeslala na celou škálu škol a nevyplácala příliš energie na ty devadesát devítky, které by mě stejně nechtěly.

College Prowler
Výběrovost školy si člověk zjistí snadno, ale co třeba další důležité věci? Jak to vypadá s jídlem, ubytováním, počasím a dopravou? Co je na škole nejlepší, a co naopak nejhorší? To, a spoustu dalšího, vám poví studenti na College Prowler.
Některá hodnocení je třeba brát s rezervou. Např. kluci na mé škole dostali hodnocení za přitažlivost C +, ačkoli podle mě to až tak tragické není.

Unigo
Unigo je něco jako College Prowler, ale najdete tu více videí a fotek. Studenti zde navíc hodnotí i dostupnost profesorů, politickou aktivitu studentů, drogovou scénu a intelektuální ovzduší.
Pokud se vám některá škola bude líbit, podívejte se i do okénka „similar colleges“ nalevo dole. Takto sestavíte svůj seznam škol snadněji.

StuVu
Na StuVu najdete spoustu videí, která vám alespoň částečně nahradí návštěvu kampusu.

Rate My Professors
„Very smart man, but bad teacher. Definitely avoid.“ Tady se natvrdo a bez příkras dozvíte, co si studenti myslí o kterém profesorovi. Studenti zde hodnotí náročnost, srozumitelnost a nápomocnost profesorů a většinou připojí i upřímné komentáře. Jako bonus září u těch nejatraktivnějších profesorů Chilli paprička.

Někteří studenti svá hodnocení samozřejmě přehání a často najdete na jednoho učitele naprosto odlišné názory. Přesto vám stránka pomůže udělat si obrázek o tom, jak kvalitní je která katedra na škole. Po vyhledání vaší školy zvolte „find professor by department“ a uvidíte, kolik se na vás dívá usměváčků nebo mračounů.

Youtube

Ano, na Youtube se nachází spousta videí. Zkuste zadat jméno školy a možná budete překvapeni, co vám vyjede. Kromě optimisticky naladěných oficiálních videí od admissions najdete i amatérské výtvory studentů, které vám mnohem věrněji přiblíží atmosféru na kampusu.

Více odkazů najdete v článku 10 Ways to Use Social Media to Pick a College, kterým jsem se inspirovala. Máte-li jakékoli tipy pro ostatní studenty, neváhejte se o ně podělit v komentářích.

Na velikosti školy záleží. Ještě než začnete svůj college search, měli byste si ujasnit, zda se budete lépe cítit na obrovské univerzitě, nebo na menší škole. Nemá smysl tlačit se za každou cenu na Ivy League, pokud už od začátku budete mít pocit, že se více hodíte na malou Liberal Arts College. Pokud naopak hrozně chcete na nějakou slavnou univerzitu, pak malé školy nedoporučuji. V následující tabulce, inspirované knížkou Fiske Guide to Getting Into the Right College, porovnávám typickou malou školu (Liberal Arts College s maximálně 2 000 studenty) a velkou univerzitu (nad 5 000 studentů).

Nutno dodat, že chodím na malou Liberal Arts College a jsem z ní tak nadšená, že mohu být trochu zaujatá proti větším univerzitám. Proto prosím všechny, kterým se zdá nějaká informace v tabulce nepravdivá, aby se o svůj názor podělili s ostatními v komentářích.

Více informací o obou zkouškách najdete na oficiálních stránkách testu SAT a ACT.

V tomto článku jsou použity nápady z článku Should You Take the SAT or the ACT?

1. Žádné velké kalby

Zkouška SAT je v nelidskou ranní hodinu. Zvláště lidé, co nejsou z Prahy, si musí v den zkoušky pořádně přivstat. Proto začněte už teď vstávat ve stejnou dobu, jako budete muset vstát příští sobotu před cestou do Nebušic. Nebude to pro vás takový šok a noc před zkouškou se vám lépe usne.

2. Nedělejte doma popelku

Pokud doma hodně pomáháte s domácími pracemi, poproste rodiče, aby vás z některých tento týden uvolnili. To samé platí i o jiných aktivitách – pokud nejsou vyloženě nezbytné, vynechte je. Čím méně budete mít tento týden starostí, tím lépe.

3. Nebiflujte na poslední chvíli

Možná jste se nestihli naučit všech 1000 nejčastějších SAT words, ale to není důvod začít se je teď všechna učit na poslední chvíli. U testu zkoušky vám to příliš nepomůže a spíš vás to ještě více vystresuje. Vklidu si projeďte slovíčka, co jste s dozatím naučili, a přihoďte jen pár dalších. Nezapomeňte, že univerzity vědí, že nejste rodilí mluvčí, a k vašemu skore z Critical Reading budou schovívavější, než k výsledkům Američanů.

4. Učte se v klidné místnosti

Je dokázáno, že lidé si nejvíce zapamatují, když se učí ve stejných podmínkách, v jakých později skládají zkoušku. Až na občasná odkašlání je u zkoušky SAT naprosté ticho. Proto si projíždějte poslední „practise testy“ v tiché, nudné místnosti, kde vás nemůže nic rozptýlit. U toho nic nejezte a pokud možno seďte na nějaké nepohodlné židli. To navodí tu správnou SAT atmosféru.

A hlavně, žádné nervy! Pokud se nehlásíte early decision, máte ještě alespoň tři pokusy. Ať už to dopadně jakkoli, přeji vám, abyste se nakonec ocitli na škole, kde budete spokojení.

Rady převzaty z článku What to Do the Week Before the SAT

Na veletrhu budou přítomni nejen zástupci vysokých a jazykových škol, ale také organizací nabízejících standardizované americké přijímací zkoušky SAT, ACT, GRE, GMAT a LSAT nebo jazykové zkoušky TOEFL či IELTS. Přímo na místě se návštěvníci mohou osobně poradit s jediným českým studijním poradcem sítě EducationUSA nebo získat informace o vládních stipendiích Fulbrightova programu či se informovat o možnostech studia pro studenty se zdravotním postižením. Veletrh tak nabídne dosud nejkomplexnější informační servis o studiu v USA.

„Taková koncentrace zástupců vysokého školství z USA k nám, vzhledem k velikosti naší země, obvykle nejezdí. Máme štěstí, že Praha uspěla ve výběru míst pro konání celoevropské konference EducationUSA. Americké školy se tak mohou na jednom místě setkat se stovkou studijních poradců z celé Evropy, doslova od Reykjavíku po Vladivostok. Máme radost, že čeští studenti mohou z této výjimečné události rovněž profitovat díky rozhodnutí uspořádat v rámci konference také veletrh pro veřejnost,“ vysvětluje souvislosti organizace pražského veletrhu Jakub Tesař z pražské Fulbrightovy komise, která se na organizaci konference podílí.

Evropské konference EducationUSA, jako ta letošní v České republice, se konají pouze jednou za tři roky. Naposledy to bylo v Lisabonu.

EducationUSA sdružuje poradenská centra podporovaná americkým Ministerstvem zahraničí. Centra zapojená do sítě musí dodržovat několik základních pravidel, např. nesmí propagovat žádnou konkrétní školu nebo službu a studenti tak mají záruku, že se jim dostává nezaujatých informací umožňujících vybrat na základě dodaných komplexních informací tu nejvhodnější variantu. Základní služby center musí být vždy nabízena zdarma. Department of State centra podporuje granty, dodávkou materiálů, vzděláváním poradců a informační podporou. Více informací o EducationUSA je k dispozici na stránce www.educationusa.state.gov.

V České republice působí poradenské centrum v rámci Komise J. W. Fulbrighta, mezivládní organizace pro vzdělávací výměny s USA. Tato organizace, založená dohodou mezi českou a americkou vládou již v roce 1991, spravuje vládní stipendia Fulbrightova programu a některé další stipendijní programy umožňující studium nebo výzkum v USA a poskytuje bezplatné konzultace a informační služby všem zájemcům o vzdělávací pobyty v USA. Více o činnosti Fulbrightovy komise najdete na www.fulbright.cz.

Začnu tím, že při výběru rodiny a místa, kam pojedete, musíte mít štěstí. Nechci zatracovat význam eseje, která se pro agenturu píše, ale dokážete si představit farmářskou rodinu v Nebrasce, jak si v obýváku na zemi rozloží eseje všech studentů a začne je porovnávat? Amerika je veliká a možností, kam se dostanete, je mnoho. Na tom kde a s kým budete, hodně záleží.

Změnit rodinu je přirozené a normální a nemá cenu se toho bát. Rodinu mění celá řada studentů. Já změnil jak rodinu, tak školu. Můj kamarád z ČR, se kterým jsme se v Alabamě potkali, změnil 3krát rodinu, 3krát stát a 4krát školu. Začínal v Alabamě u černocha, stejně jako já jediný běloch na škole, potom ho můj hostfather a koordinátor přemístil do našeho města a mou školu, kde jsme běloškou skupinu tvořili my, exchange studenti. Novou rodinu dostal v Arkansasu, kam odletěl. Tato rodina se ale rozhodla přestěhovat do Maine, kde s nimi nyní je a neví, kde budou bydlet a teprve shánějí dům. Příběhy výměnných studentů jsou zkrátka různorodé.

Myslím si, že moje problémy s hostfatherem byly nestandardní a ne z toho soudku, o kterém se píše: jako chodit či nechodit s nimi často do kostela atd. Své důvody ke změně rodiny nechci znovu opakovat. Sepsal jsem již dříve zde. V takovém případě se máte obrátit na svého místního koordinátora. Ten by se měl snažit pomoci a najít vám rodinu v blízkosti školy, pokud na ní tedy chcete zůstat. Tohle může fungovat, pokud je koordinátor milý a chce vám pomoci. Můj hostfather byl zároveň i mým koordinátorem, a proto jsem to měl těžší. Musel jsem se obrátit na koordinátorku nad ním. Bohužel ta si naše problémy nechtěla připustit. Byl jsem v kontaktu s agenturou v Česku, která mi pomáhala, ale nalezení nové rodiny bylo na Američanech. Musel jsem psát na nejvyšší posty AISE, aby nám uvěřili. Změnit rodinu i s takovými očividnými důvody jako jsem měl já, nebylo jednoduché. Co mě překvapilo nejvíce, bylo, že stačilo, aby se rodiče Němce rozeřvali na německou agenturu a dostal novou rodinu do týdne, zatímco já na ni čekal déle. Thajská agentura našla brzo novou rodinu pro kluka, který se mnou byl v rodině. Nejlepší to měli ti, kteří měli v Americe známé nebo zde jejich sourozenci už byli. Zkrátka přidělování rodin nevypadalo tak, že by byla jedna skupina rodin připravených přijmout studenty, ale těch skupin bylo několik a nikdo v té pro mě. Radím, pokud nějaké problémy máte, ozvat se co nejdříve a hlavně své domovské agentuře a když přidělení nové rodiny trvá déle, nebát se jim připomenout.

Ještě bych se chtěl zmínit o jedné věci, na kterou jsem před tím na stránkách exchange studentů nenarazil. A to je umístění v rodině s dalším výměnným studentem. I to je obvyklé, spousta mých kamarádů s někým žije. Já jsem v rodině s jedním Thajcem. Je to asi dobré, mít někoho, kdo je s vámi v tom a já jsem v něm nalezl přítele na celý život. Jedinou nevýhodu, kterou v tom vidím, je, že má horší angličtinu než já. Trávíme spolu pochopitelně hodně času a já se nezdokonaluji tak, jak bych si představoval.
Nechci zbourat vše, co jste doposud na téma roku na high school v USA přečetli, ale hádám, že to bylo samé super, úžasné, báječné… Znám nyní okolo 60 exchange studentů, kteří jsou tento školní rok v USA a jejich pocity jsou různé. Někteří jsou extrémně spokojení, ale jiní jsou dokonce doslova zklamaní, otrávení a unudění. Mně se tady teď začíná líbit. Hlavně díky mojí rodině, která je, já to slovo schválně použiju: úžasná.

Když jsem se zmínil svému kamarádovi, že právě píšu článek pro tuto stránku, odepsal mi: „Napis jim at sem nejezdej, jestli se doma maj dobre “ Já říkám: pojeďte, ale berte to jako dobrodružství!

A tak studuji na Grinnellu a jsem šťastná jako blecha. Ano, je to prdel světa a o mrakodrapy tam člověk nezavadí, ale právě ta izolovanost z nás dělá úžasně přátelskou komunitu. Přes týden vedle sebe sedíme do noci u počítačů a vzájemně se podporujeme, když nám nápady na esej ne a ne vlézt do hlavy. O víkendech jsme opět všichni spolu a kolektivně ze sebe shazujeme stres koukáním na filmy, chozením na koncerty, pitím nechutného amerického piva a děláním všemožných kravin či prasáren.

Ty prasárny se ale nesmí dělat příliš očividně, nebo o nich ví do pěti minut celá škola. Na Grinnellu se drby šíří rychlostí blesku a žádný trapas se neutají. Také není výhodné si někoho znepřátelit, protože se s ním pak budete denodenně potkávat v jídelně, na hodinách, v práci, na kalbách i na záchodě.

To, že na každém rohu potkávám známé tváře, má ale více výhod než nevýhod. Mám špatný den? Stačí se jít na chvíli promenádovat po kampusu a je jisté, že brzy potkám nějakého kamaráda, co mě přátelsky obejme a zeptá se, co se děje. Nedávno jsem si zvrkla kotník na schodech. Stačilo chvilku řvát a přiběhly dvě kamarádky, které mě dotáhly do zdravotního centra, přestože jim právě začínalo vyučování. Grinnell je pro mě velká rodina, která o mě neustále pečuje, ačkoli mě ještě ani pořádně nezná.

Co se ale dozvím o světě, když budu zavřená čtyři roky v kukuřici? Jako většina Liberal Arts Colleges, Grinnell se snaží každý rok přitáhnout co nejvíce studentů ze všech koutů světa. A tak po večerech usínám při zpěvu národních písní z Ghany, které se ozývají ze sprchy, vyměňuji si názory na panenství se spolubydlící z Číny, v jejíž provincii je to jeden z nejdůležitějších předpokladů pro manželství, a cvičím si španělštinu při obědech s kamarádkou z Hondurasu, která se zápalem vypráví o jejich puči a nových volbách. A protože nejlépe se obzory rozšiřují při cestování, Grinnell zahrnuje studenty nabídkami studia v zahraničí na všech kontinentech.

Svého rozhodnutí studovat na Grinnellu rozhodně nelituji. Ačkoli pole nikdy nebudou mít na krásnou českou krajinu a městečko Grinnell kulturními akcemi právě neoplývá, na kampusu se vždy děje tolik věcí, že často nevím, co dřív. Spousta lidí by se mohla v takové izolaci cítit nepříjemně, ale mě neustálý kontakt s různými typy studentů a blízká spolupráce s profesory naučily za poslední čtyři měsíce více, než kdybych seděla na přednáškách se stovkou dalších studentů a přicházela do styku jen s lidmi z jednoho oboru. Pokud byste rádi žili v příjemné, úzce spjaté komunitě, ještě je čas na svůj college list jednu z těchto “in the middle of nowhere” colleges přihodit. Kdyby vás zaujal právě Grinnell, zeptejte se na cokoli v komentářích, kontaktujte mě na radka.slamova<zavinac>gmail.com, nebo se podívejte na můj blog radkavpoli.estranky.cz.