Kromě setkání se zástupci 12 amerických vysokých škol, jejichž výpravu do Prahy zorganizovala Obchodní sekce Velvyslanectví USA, a nejštědřejších stipendijních programů budou moci účastníci akce navštívit prezentace profesionálního studijního poradce pro studium v USA z Fulbrightovy komise, mezivládní organizace pro vzdělávací výměny s USA, a zástupce vízového oddělení Velvyslanectví USA nebo si poslechnout zkušenosti lidí, kteří studovali na prestižních amerických univerzitách, včetně Harvardu. Vstup na akci je zdarma.

„Věříme, že studenti ocení možnost mluvit přímo se zástupci amerických univerzit,“ dodává Jakub Tesař, „ti totiž do ČR vzhledem k velikosti naší země příliš často nejezdí. Obchodnímu oddělení Velvyslanectví USA se ale podařilo pro veletrh získat zajímavé školy, které mají velký zájem o české studenty, což nakonec dokazují i svou ochotou přicestovat za nimi až do Prahy.“

Skupina zastoupených univerzit je poměrně pestrá, najdeme mezi nimi jak levnější státní školy jako East Carolina University nebo SUNY Buffalo, tak školy soukromé jako je newyorská Pace či Hofstra University. V nabídce je i studium jazykových kurzů, MBA nebo LL.M.

Na veletrhu budou rovněž přítomni zástupci největších českých stipendijních programů podporujících studium v USA – Fulbrightovy komise, Nadace Zdeňka Bakaly či Nadace manželů Krskových.

„Vzhledem k načasování amerického přijímacího řízení je návštěva veletrhu ideální pro studenty předposledních ročníků,“ doporučuje Jakub Tesař z Fulbrightovy komise, „užitečné informace ale najdou všichni, kdo o studiu v USA třeba teprve uvažují.“

Více informací o Veletrhu amerických univerzit je k dispozici na www.fulbright.cz/veletrh-americkych-univerzit.

Komise J.W. Fulbrighta je česko-americká organizace založená na základě mezivládní dohody v roce 1991 za účelem podpory vzdělávacích a kulturních výměn mezi Českou republikou a Spojenými státy. Komise administruje stipendia vládního Fulbrightova programu a některé další stipendijní programy. Zároveň poskytuje bezplatné poradenství a informační služby všem zájemcům o studium a výzkum v USA. Bližší informace o Fulbrightově komisi naleznete na www.fulbright.cz.

Pozvánku na veletrh si stáhněte zde.

Česká veřejnost o tom bohužel není dost dobře informována, ale v Americe je zvykem, že většina studentů si své navazující magisterské studium neplatí sama, ale je sponzorována svojí školou. To platí i pro Vás, v zemi svobody a tolerance máte alespoň papírově stejné šance jako Američan, že získáte jedno ze stipendií, které Vám pokryje náklady na studium.

Studium bakalářského stupně je v Americe značně nákladné. Rodiče studentů platí zhruba 300 000 Kč ročně za své děti. Školné bývá $5.000 dolarů za semestr, kolej stojí $400 dolarů měsíčně, stravování, které je do 20ti let povinné, stojí dalších $400 dolarů měsíčně. Sečteme-li tyto částky vychází nám výše zmíněné náklady. Z tohoto se dá usuzovat, že žádná Americká škola tedy rozhodně nouzí netrpí. A právě v tom tkví naše šance!

Obráceně je tomu u magisterského studia. Tento typ studia již v USA není tak populární, pokračuje v něm pouze 25% posluchačů. A nyní se připravte na šok: zhruba 80% studentů magisterského studia obdrží stipendium pokrývající náklady! Ano, aby škola nalákala své šikovné absolventy zpět do lavic uvolní pro ně část svého rozpočtu.

Stipendium, jak už to v USA bývá se vším, nedostanete rozhodně zadarmo. V současné době jsou nejpopulárnější dva typy stipendií: Teaching Assistantship a Research Assistantship. Názvy už jsou zřejmě všeříkající. V obou případech se jedná o práci, která Vás zaměstná na 20 hodin týdně.

Teaching Assistantship- Pomáháme při výuce

V prvním případě je Vaší náplní výpomoc s výukou. Budete pravděpodobně vést nějaký seminář – seminář k předmětu, jež je vypsán pro 200 posluchaču a je potřeba sehnat 20 asistentů, kteří povedou hodiny s malými kroužku, kde se vybraná látka bude procvičovat. Další pracovní náplní v rámci Teaching Assistantship je opravování písemek po testech. Opět je potřeba najít skupinu pracantů, kteří věnují svůj celý den opravování nesmyslů po studentech. Stejně tak příjemná práce je opravování domacích úkolů. Věřte, že jestli budete mít to štěstí a obdržíte toto stipendium, budete svou školu pak proklínat při probděných nocích strávených nad zmuchlanými a ušmudlanými papírky s domácím úkolem.

Research Assistantship- Pomáháme vědě

Pro více odborně založené studenty pak existuje Research Assistantship. Pokud jste odborníkem v nějakém vědecko-technickém oboru (rozuměj – dělal jsem v tomto bakalářskou práci), pak máte velkou šanci stát se pomocnou vědeckou silou. Škola Vám pravděpodobně svěří nějaké konkrétní téma odpovídající Vašemu směru předešlého studia a aktuálním výzkumným záměrům hostitelské univerzity. Bude po Vás chtít pak psaní vědeckých článků shrnující dosavadní výzkum, pod které se samozřejmě sama podepíše a Vás dá na poslední místo mezi autory. Nicméně škola vysokým počtem kvalitních vědeckých článků získává prestiž a s ní i nové platící studenty, takže její plán je jasný. Jak už výše uvedeného můžete vyčíst, je Research Assistantship značně náročnejší a předpokládá od Vás zkušenosti v daném tématu a perfektní angličtinu.

Jak na to?

Určitě Vám nikdo svých $1.400 dolarů měsíčně a odpuštěné veškeré poplatky za studium nebude dávat zadarmo, tak je potřeba dopředu kontaktovat školu na kterou se chcete hlásit. Je potřeba psát na katedru jež garantuje Váš obor a ptát se na možnost získání Teaching Assistantship a Research Assistantship. V případě Research Assistantship kontaktujte přimo profesora vedoucího výzkumnou skupinu ve které byste chtěli pracovat. Je vhodné mu poslat životopis, výpis známek za dosavadní studium, pak popsat čím přesně jste se ve své bakalářské práci zabývali a jaké obohacení to tedy bude pro danou výzkumnou skupinu. U mě byl pak postup takový, že jsem dostal za úkol naprogramovat část vědecké aplikace, to jsem za dva měsíce udělal na jedničku a bylo mi oznámeno, že budu ke studiu přijat a obdržím i stipendium.

Rád bych Vám tedy popřál mnoho odhodlání do hledání své budoucí školy. Určitě to nevzdávejte kvůli těm překážkám, co se vyskytnou, protože i tato kárka naložená těžkým kamením se dá do cíle dotlačit.

1. WHY USA? / Proč USA?

Na dobrých školách se tam studuje pro radost, ze zvědavosti, v úzkém a partnersky laděném kontaktu s profesory, cílem je učit se přemýšlet, řešit problémy a poznávat nové věci, nejen se naučit určité penzum fakt. (Petr Bouchal)

Nepřeberná nabídka škol a majorů. Jejich rozličnost a výběr je v USA velký, člověk může narazit na opravdu zajímavé školy a obory, stejně jako na ty klasické. (Jan Petrus)

Líbí se mi žít na kampusu se studenty z různých končin světa a společně tvořit takovou velkou rodinu. Také mě více vyhovuje způsob výuky v USA – studenti se neučí papouškovat to, co jim řekl profesor, ale musí probrané látce porozumět a umět ji prakticky využít. (Radka Slámová)

2. BENEFITS / Jaké vidíte na školách v USA výhody?

Množství studentů z různých koutů světa. Člověk se jednoduše naučí o cizích zemích a kulturách jen díky tomu, že se bude scházet se svými kamarády. (Ondřej Holý)

Mimoškolní aktivity. Během celého semestru necítím skoro žádnou potřebu opustit campus školy, protože škola nabízí celou řadu mimo-akademických aktivit, které mi vyplní všechen můj čas. (Martin Dluhoš)

Třídy jsou velice malé, takže přednášky jsou velice interaktivní a profesoři jsou skoro vždy ochotni poradit mimo hodiny ve třídě. (Martin Dluhoš)

Možnost studovat velkou část předmětů mimo vlastní obor a s tím související možnost vybrat si obor až po roce či dvou studia, tj. po „ochutnání“ různých oborů. „Povinné rozšiřování obzorů“ je podle mě objektivně potřeba a americké školy tak produkují méně fachidiotů než např. britské školy, o kontinentálních nemluvě. Proti studiu ČR je pak výhod (bohužel) ještě více, počínaje přístupem profesorů a univerzitní administrativy, přes společensky, občansky a zájmově aktivnější studenty, po – a to je klíčové – celkové pojetí univerzitního vzdělávání, jehož cílem je naučit člověka řešit problémy, přemýšlet, efektivně komunikovat, kriticky myslet, etc., etc. (Petr Bouchal)

Hodně kreditů nasbíráte v jiných oborech, podle vlastního zájmu a uvážení. Já jsem brzy zjistila, že chemie je má vášeň, ale během čtyř let jsem nasbírala spoustu dalších užitečných i zábavných kurzů, např. archeologii, starověkou řečtinu, psychologii, gotickou literaturu, a podobně. (Alice Řezníčková)

Americký systém je více fér co se známkování týče. Máte několik testů v průběhu semestru, profesor vás zná jménem a hodnotí se aktivita během výuky. (Alena Vacková)

V Americe můžete změnit zaměření svého studia. Já jsem vystudovala chemii a teď pokračuji na jiné univerzitě v Michiganu a studuji práva – je to unikátní kombinace a v Čechách bych něco takového nemohla udělat. (Alena Vacková)

3. SURPRISES / Co vás nejvíce překvapilo?

Kolik se toho ještě můžu naučit a že jsme tady všichni od toho, abychom se jeden od druhého navzájem učili. (Jan Petrus)

Culture shock existuje. Člověk si myslí, že ho nemůže nic překvapit, protože ČR je přece západní země, ale není to pravda. Věci fungují jinak. (Martin Tengler)

Všechno! (Alice Řezníčková)

4. BIGGEST MISCONCEPTION / Co je největší mýtus o studiu v USA?

Že je nedostupné. Samozřejmě studium je drahé, ale po grantech a půjčkách jde velká – někdy i celá – část pokrýt z peněz, které si člověk vydělá během work-study programu. Z dlouhodobého hlediska je studium v USA jasně výhodné. (Ondřej Krásný)

Že na americké univerzitě budete obklopeni podobně nevzdělanými a omezenými lidmi, jako jste potkali na americké public high school. Není to pravda. Zatímco americké střední školy mohou působit pro Čechy nenáročně, protože na ně chodí všechny typy studentů, na ty prestižní univerzity v USA se dostanou jen ti nejlepší studenti, co mají většinou výborný přehled o světe. (Radka Slámová)

Že se vrátíš, a jsi z nějakého důvodu najednou „lepší“, než tvoji vrstevníci v ČR.
(Martin Tengler)

Nedávno jsem se byla podívat na českou maturitu a v ZSV jeden učitel řekl, že v Evropě se studenti učí širokým znalostem, zatímco Američané jsou pragmatici a učí se věci potřebné pro život ve světě a nemají moc všeobecných znalostí. Já bych si dovolila toto tvrzení upravit – u nás se na střední škole šprtáme všeobecné znalosti zpaměti a moc si o nich nemyslíme. Na univerzitě se pak učíme jednomu předmětu – a to je konec. V USA se na univerzitách učí všechno, od pragmatismu k předmětům, které pomůžou jen specializovaným pracovníkům a zájemcům (třeba starověká řečtina). (Alice Řezníčková)

Asi to, že být mezinárodním studentem s přízvukem je nevýhoda. Američané jsou zvídaví co se jiných kultur týče a přízvuk se jim líbí. (Alena Vacková)

5. ADVICE / Jakou radu byste dali ostatním?

Aby se začali připravovat už začátkem třeťáku na střední škole, protože důležitá kritéria SAT a SAT Subject Tests jsou primárně závislá na tréninku, nikoli na inteligenci. (Ondřej Krásný)

Poradil bych jim, aby se při výběru školy zaměřili na ty, které poskytují stipendium mezinárodním studentům, protože zaplatit školné v plné výši si může dovolit jen málokdo. (Martin Dluhoš)

(1)    Nebát se přihlásit na dobré školy, i když zrovna nemáte plný počet bodů na SAT nebo si nejste jistí, zda vám škola dá stipendium. I školy, které nejsou k cizincům need blind, nějaký počet velkých stipendií cizincům udělují; elitní školy si zase občas vyberou zajímavé studenty, kteří nejsou podle běžných kritérií zjevnými kandidáty na přijetí.

(2)    Ve zpětném pohledu bych také dodal, že pokud míříte za nějakým konkrétním oborem, není špatné se poptat, jakou reputaci a profesorský sbor mají jednotlivé školy v oboru, popř. které školy jsou v oboru na špici – některé školy, které nejsou na vrcholu obecných žebříčků, mají výborné některé konkrétní departments. (Petr Bouchal)

Důkladná příprava výrazně zlepší vaše výsledky (SAT, pozn. autora). (Radka Slámová)

Je důležité se neshlukovat pouze a jenom s mezinárodními studenty. Když už jsi v USA, tak je potřeba, aby ses skamarádil/a alespoň s pár Američany. Můžou být stejně dobrými kamarády, ale má to i materiální výhody. Třeba ti občas nabídnou, že by tě někam svezli, nebo že k nim můžeš na Díkuvzdání, nebo ti půjčí auto, atd. (Martin Tengler)

Buďte všemu otevření – USA je různorodá země a rozhodně se tam nedá jít s předsudky. A nakonec – nebojte se experimentovat a zkoušet nové věci. Určitě se to vyplatí. (Alice Řezníčková)

Přijímací proces na americkou univerzitu může být velmi náročný a zdlouhavý. Určitě si udělejte kopie všech dokumentů, které na školy posíláte, protože se můžou „ztratit“ a škola je po vás bude znova vyžadovat. (Alena Vacková)

Doporučuji trpělivost a vytrvalost. Pokud se rozhodnete pro studium v USA, zůstaňte tomu nápadu věrni i když se něco zkomplikuje, protože nakonec toho určitě nebudete litovat. (Alena Vacková)

Ne, toto nemá být nadšený popis mého kampusu tetelícího se v pouštích jihu. Ono je vlastně jedno, jestli se vaše škola nachází v poušti, lese, poli, městě, zástavbě, divočině, na úpatí hory, na břehu řeky, v zálivu, na pláži, u jezera. Americký kampus je typicky rozpoznatelný tím, že se toho na něm mnoho děje. V jakoukoli roční dobu (na poušti se ovšem někdy hůř hádá, jestli je zrovna jaro nebo podzim) se studenti na kampusu učí, pracují i baví. A proč to zmiňuji?

Protože si myslím, že při výběru školy hraje lokace až druhotnou roli. Jasně, někdo řekne, že nepůjde jinam než do slunné Kalifornie (potom bacha na mlhu v Bay Area). Ale stejně se dostanete na kampus, na němž se toho bude dít tolik, že někdy z něho třeba i pár týdnů nevystrčíte paty. Jednoduše to nebude potřeba.

Pokud je tedy škola, jejíž program se vám líbí, v lokaci, která se vám nezamlouvá, vězte, že život na samotném kampusu vás vtáhne. Postupem času pak objevíte i krásu místa okolo, ať už je to kdekoli v USA. To že jste nikdy neslyšeli například o Wyomingu nemusí nutně znamenat, že je to špatný stát.

Proto bych raději doporučil pídit se po tom, jaký kampus je, jak se na něm žije a co si o něm myslí studenti (jako například v knize The Best 372 Colleges). I když jste zamilovaní do New Yorku, může se stát, že vám kampus školy přímo na Manhattanu nesedne. A hodiny v baru na páté avenue mít asi nebudete, takže s životem přímo na škole zkrátka musíte počítat.

Každý kampus, tak jako ten můj na St. John’s, má svá specifika. U nás je běžné, že spolužáci odmítnou nabídku jít v sobotu večer něco dělat, protože musí číst. Vítejte na kampusu, kde není neobvyklé se na páteční párty se sklenkou alkoholu v ruce pustit do ostré debaty, v čem je Aristotelovo vidění světa lepší než to Platónovo. A pokud máte pocit že nezapadáte, pak na St. John’s to najednou nebude problém.

Možná raději půjdete tam, kde vaši kamarádi učení tak moc řešit nebudou a důležitější pro ně bude jejich fraternity a fotbalový tým. Každopádně se hlaste na školu, jejíž kampus a mentalita studentů na něm bude vyhovovat právě vám. Hodláte tam přece strávit čtyři roky, a to už za to stojí.

Amerika má totiž v tomto směru opravdu hodně co nabídnout a jedna z věcí, která mě tam přitáhla, je právě pestrost škol a kampusů. Když se mě u nás na škole ptají, proč jsem přišel studovat do USA, odpovídám otázkou. Proč škola jako St. John’s není v Evropě? Třeba bych to tam pak taky zkusil.

I když je mi jasné, že v raných fázích přihlašování do USA převládá pocit přehlcení a jakési dezorientace pramenící z velkého množství univerzit, myslím si, že je to právě tento přebytek jenž dovoluje jednotlivým školám se odlišit. V České republice máme pár vysokých, ale v USA jich je několik tisíc. Přece by každá americká univerzita, ještě když za ni studenti platí, nechtěla být stejná, nabízet ty samé služby a přesně stejné vzdělání jako několik tisíc jejích konkurentů?

Někdy to může být štěstí, když narazíte na ty dvě nebo tři školy, které vám přesně padnou. Jindy to může být výsledek zdlouhavé práce, čtení, hledání a porovnávání. Ale právě ta možnost volby je na Americe to úžasné. Važte si tedy toho, že máte možnost si vybrat přesně takové školy, na nichž budete spokojení a jejichž kampus se vám stane druhým domovem.

Velmi rad si užívám toho tajuplného neznáma. Abych pravdu řekl, úplně nejraději mám, když jsem ten jediný, kdo z dané země či oblasti nepochází. Možná i proto někdy bývám k ostatním mezinárodním studentům mírně nevraživý, ale to s tímto článkem pramálo souvisí. Důvodem touhy být jediný cizinec je chuť naprosto splynout s prostředím a zažít ho tak jako lidé, kteří odtamtud pocházejí, a zároveň tak objevit nepoznaná zákoutí vlastní duše.

Nepoznaných zákoutí je však mnohem víc i v prostředí kolem a místní většinou dobře vědí, kam zajet na výlet. Mám tedy to štěstí, že v Americe můžu studovat a poznávat ji tak zevnitř, ať už se jedná o svět abstraktní, tedy myšlení lidí a sebe samotného, tak svět fyzický, tedy krásy nespoutané přírody. Velmi tedy vítám, pokud se mohu podívat do míst, kam bych se jako turista nejspíše nikdy nevypravil.

Jedno z méně známých měst v jihovýchodním Utahu se jmenuje Moab. Slovy mého šéfa Mika je to „the outdoor capital of the west.“ Je výchozím bodem pro outdoorové aktivity všeho druhu. Co se pobytu v přírodě týče, je Moab doslova perla – rafty, stanování, skály a lezení, čtyřkolky, kola, vycházky, slavný Arches Nat. Park, z nějž je mimochodem ten oblouk na obrázku u článku. Těsně před naším příjezdem se zřítil. Inu, nic netrvá věčně. V Moabu a jeho okolí jsem strávil dva týdny na jarních prázdninách a za tu dobu jsme měli šanci se umýt přesně dvakrát. Idylka.

Cestou tam jsem navíc viděl opravdové městečko duchů, no prostě paráda. Ne že by mě při průjezdu mezi polorozpadlými domy a rezivějícími vraky nemrazilo v zádech, ale užíval jsem si toho zvláštního pocitu osamění a úpadku, jemuž vévodilo pozadí vzdálených vrcholků velehor.

V dnešní civilizaci už moc takových prázdných strašidelných míst nenajdeme. Spíše naopak, v našem světě postižené problémem světelného smogu je poměrně vzácné narazit na opravdu vzdálená místa s velmi tmavou oblohou. Jedním z nich je Chaco Canyon na severozápadě Nového Mexika. Je to bývalé sídlo indiánské civilizace z 8. až 10. století, jejíž astronomové mimo jiné zaznamenali výbuch supernovy v jedenáctém století. Chlubí se titulem nejtmavší noční oblohy ve Spojených státech.

Kromě drzých vran, které jsou schopné otevírat zipy stanů a batohů těch pár odvážlivců, kteří v poušti Chaco Canyon stanují (konkurovat jim snad můžou už fakt jenom medvědi ze Smoky Mountains, kteří se mimo toho vloupou i do auta), mi v hlavě utkvěl pohled na zataženou oblohu. Bohužel ne vždy vám v přírodě přeje počasí. Tak jsme aspoň dalekohledem pozorovali Jupiter a jeho měsíce.

Další zážitek spojený se tmou byl sestup do Carlsbadských jeskyní na jihovýchodě Texasu. Ne že by tu hlavní jeskyni jako velkou turistickou atrakci neměli pěkně nasvětlenou, ale podívali jsme se i do jiné, kam je vstup podmíněn použitím vlastního zdroje světla. V minulosti se tam mimo jiné těžila hovínka netopýrů. Prostě si představte stádečko několika set netopýrků, jak si hoví na stropě nějaké jeskyně. No a když si tam tak hoví několik let, tak se toho trusu pod nimi nakupí velké množství. Jejich trus se pak používal jako hnojivo.

Pro nadšence boulderingu a lezení je na samém západě Texasu u hranic s Mexikem národní park Hueko Tanks. Je to vlastně jen pár skal v poušti uprostřed ničeho, ale zalozí si tam každý a byl tam vynalezen americký způsob hodnocení obtížností lezeckých cest.

Zajímavá technika je free solo – tedy lezení bez lana. To jsme tam takhle potkali jednoho kluka. Neřešil žádná lana, helmy, ani karabiny. Prostě přišel ke stěně a lezl. Večer jsem si s ním povídal v kempu u ohně – prý strach nemá. Ono taky asi není z čeho, maximálně ho příště u ohně už nepotkám. I tak je ale něco z toho nepoznaného někdy lepší nepoznat.

Nepoznaných zákoutí je tedy v Americe plno, ale zbytek už si nechám pro sebe. Přece jen vám nechci kazit ten zážitek s jejich objevováním, protože to je na tom to nejzajímavější.

Budeme se tedy bavit hlavně o soukromých školách – na státních školách need-based systém nefunguje. V článku se řídím podle příkladu přihlášky z roku 2010/2011. Přihláška (International Student Financial Aid Application) samozřejmě každý rok vychází znovu, ale jediná větší změna bývá přepis aktuálního roku na úvodní stránce.

Jinak se při vyplňování neobejdete bez rodičů, protože to jsou především jejich příjmy, z nichž budete menší nebo větší část školného platit a na základě kterých vám škola také nabídne stipendium.

První dvě sekce A a B by neměl být problém vyplnit. Informace o vás, vízu F-1, rodičích a jejich zaměstnavateli, to vše je záležitost několika minut. Dále se přihláška ptá na vaše sourozence a kolik stojí jejich vzdělání. V ČR se tedy může jednat například o náklady na bydlení při studiu na VŠ vašich starších sourozenců, případně školné na soukromých školách, univerzitách v Evropě, ale i náklady spojené se studiem v jiném městě, což někdy bývá i případ studia na střední škole.

V sekci C už začíná ta pravá zábava. Hned první otázka číslo 17 s sebou přináší netušené množství komplikací. Škola po vás totiž společně s touto vyplněnou přihláškou bude chtít i nějakou formu potvrzení příjmu rodičů – nejčastěji se bude jednat o potvrzení od zaměstnavatele, jak tomu bylo v mém příkladě (jedná se o detailní výpis příjmů, který by na finančním oddělení příslušné firmy měli být schopni vydat). Škola bude chtít vše v angličtině. Já jsem si to přeložil sám a jako potvrzení stačily podpisy obou rodičů. Vše jsem pak naskenoval a poslal na Reed, Whitman a St. John’s.

Je mi ale jasné, že ne všude budou tak shovívaví. Může se stát, že budete potřebovat úředně potvrzený soudní překlad, s čímž problém není, ale stojí to peníze. Odeslání originálů místo naskenovaných kopií je také velmi reálný požadavek. S tím mám zase zkušenost při zasílání formulářů o potvrzení studia pro českou pojišťovnu (2x v originále s razítkem i podpisem). Mějte na paměti, že dokumenty přes oceán putují zhruba dva až tři týdny, takže byste je v takovém případě měli odeslat s dostatečným předstihem.

Další otázky už půjdou dobře. Kurz koruny k dolaru uvádím jako dlouhodobý odhad (20Kč = $1), i když v poslední době se to pohybuje kolem sedmnácti korun. Snad to tak vydrží. Aspoň pro nás studium v USA bude levnější. Emergency funds v USA asi většina z nás mít k dispozici nebude, pokud tedy nemáte v USA rodinu nebo hodného strýčka. Letenku do USA si hradíme sami, ale je možné, že vám tak jako mě první letenku do USA zaplatí škola (musím se přiznat, že jsem na ně tak zlehka tlačil ohledně výše mé FA a tohle byla jedna z věcí, které mi pak nabídli). V otázce 22 už poté musíte popsat veškeré rodinné příjmy (včetně těch vašich studentských) za minulý rok před zdaněním.

Sekce D přináší několik nových otázek ohledně bydlení (pokud si pronajímáte byt, toto se na vás vztahovat nebude), počtu aut v rodině (firemní auta se podle mě nepočítají), majetku v zahraničí apod.

V mnou tak nenáviděné sekci E musíte nakonec dopodrobna nastínit, kolik a za co ročně utrácíte. Oblečení, nájem, jídlo, daně, služebnictvo…těžko říct, jestli školy tímto sledují, zda rodina přehnaně neutrácí peníze, které by místo toho mohly padnout na vzdělání, každopádně tam uveďte alespoň hrubé odhady. Nemělo by se to moc rozcházet, pokud tedy rodiče vydělají ročně 600 tisíc čistého a měsíční výplaty padnou za všechny nezbytnosti, neměla by se tedy celková částka po sečtení všech položek s tímto číslem výrazně rozcházet.

V sekci F už pak jen uvedete, kolik jsou rodiče na školné ročně dát. Většinou školy neobalamutíte tím, pokud uvedete nula – stejně si vypočítají, kolik si rodina může dovolit. Uveďte tedy vše pravdivě. Navíc škola v USA něco stojí a vzdělání koneckonců není servis zadarmo. Buďte tedy realističtí. Pokud jste získali financování odjinud, je dobré to zde také uvést, protože tak škola uvidí, že od vás dostane víc peněz, což může pomoct.

Pokud máte pocit, že se o své finanční situaci musíte nějakým způsobem více rozvést, použijte k tomu sekci G. Osobně jsem na konci formuláře už tak unavený, že nemám sílu o financích své rodiny dále přemýšlet, takže to nechám rodičům v sekci H podepsat a je to.

Druhý dokument, který po mě škola chtěla byl International Student Certificate of Finances. Není tam toho mnoho a většina věcí se opakuje z předchozí přihlášky. Opět přivolejte k podpisu rodiče. Sluší se přidat, že je tento dokument nutný k vystavení víza. Na jeho základě vám totiž bude škola schopna vydat dokument se záhadným názvem I-20, který si i společně s tímto ponesete na ambasádu.

Pokud se na svých školách setkali s jiným postupem, budu velmi rád, když se o tom podělíte dole v komentářích. Pár minut vašeho času může velmi pomoci ostatním.

Už jste v podobném seznamu také? Pokud ne, máte skvělý předpoklad se tam ocitnout. Máte totiž něco, co vás odlišuje od kohokoli jiného, kdo se na vámi vybranou univerzitu hlásí. Máte svůj jedinečný seznam daných kvalit, například místo, odkud pocházíte, vaši kulturu, předchozí zkušenosti a věci, jimž jste se věnovali.

Máte své kvality tak jako je má silně věřící Američanka z Michiganu po půl roce na velké státní univerzitě, sedmnáctiletý kluk ze San Diega, jehož maminka už na St. John‘s studovala také, nebo Češka původem z jižních Čech a Prahy, která praštila se střední školou ve Wisconsinu s nadějí na mnohem lepší a náročnější studium.

Školy v USA skládají každý ročník jako unikátní mozaiku lidských příběhů. Dávají dohromady studenty z každého koutu USA společně s mezinárodními studenty, dbají na to, aby třída byla dostatečně rasově, kulturně i jazykově různorodá. Lidé rozdílných vyznání nebo sexuální orientace, s handicapem i bez něj, nadaní v rozličných činnostech, dohromady se věnující široké škále věcí, ti všichni jsou sezváni tak, aby vytvořili koktejl, kdy při každém upití narazíte na novou a dosud nepoznanou chuť.

S kým si tak asi padnete do oka? S někým, kdo je tak trochu samotář, miluje déšť, je studijní typ a fanda do fotografie, nebo se společenským člověkem s předky z Řecka, který poslouchá reggae, kouří trávu třikrát týdně a škola ho baví úplně stejně jako páteční kalby?

Ale hlavně, které škole padnete do oka? Se svým příběhem, zážitky, zvyky a zkušenostmi, které z vás dělají to co jste. Výhoda je tedy na vaší straně, protože univerzity při skládání svých tříd hledají zajímavé individuality. Neopomeňte tedy ve všech částech přihlášky co nejlépe popsat, kdo jste, jak přemýšlíte, čím jste prošli, co vás změnilo, co nejraději děláte, v čem jste dobří, a vůbec tu neuvěřitelnou spoustu maličkostí, které vám teď třeba ani nepřijdou důležité. Škola musí co nejlépe pochopit, kdo jste – pokud toto dobře podáte, vsadím se, že se v USA najde z tisíce škol právě ta jedna nebo dvě, s nimiž si navzájem sednete.

Pokud posloucháte techno a pomáháte organizovat festivaly, školu to bude zajímat. Jste ekologičtí aktivisté, nebo jste ve svém volném čase ‚jenom‘ organizovali školní výlet pro své spolužáky? Chodili jste několik let do kroužku keramiky nebo hráli na flétnu? Jste náruživí čtenáři? Jste v národním týmu kriketu a pomáháte ho propagovat, protože to je v Česku neznámý sport? Tak proč se o tom nezmínit?

Proto vězte, že přihláška je jedinečná možnost ukázat se v takovém světle, v jakém chcete, a sdělit světu (tedy alespoň tomu akademickému) všechny ty úžasné věci, které jste o sobě vždycky chtěli říct. A pěkně detailně. Inu, s univerzitami to vskutku není o lásce na první pohled.

Prvním, a nejspíš tím nejčastějším způsobem, jak si angličtinu vylepšit, jsou hodiny ve škole nebo návštěva kurzů. Je známo, že z běžné střední školy si člověk odnese pouze základy angličtiny, než že by byl schopný plynule komunikovat. Pochopitelně je něco jiného domluvit se a dát dohromady pár vět než mluvit v cizím jazyce na úrovni a bez chyb. Soukromé kurzy angličtiny jsou potom tím lepším, ačkoliv dražším, řešením. Lektoři jsou většinou kvalifikovanější a zkušenější než učitelé na středních či základních školách, i když ani to nemusí být pravidlem. Záleží v neposlední řadě na intenzitě kurzu a velikosti skupiny. Lekce dvakrát týdně jsou adekvátní na udržení jazyka, který člověk už zná. Pokud si ale chcete jazyk důkladně osvojit a důvěřovat si, jazykové kurzy jako takové většinou nestačí.

Dalším, velice oblíbeným způsobem na zlepšení anglického jazyka, je samostudium neboli tak zvaná angličtina pro samouky. Jelikož je v dnešní době již mnoho různých knih, časopisů, CD, televizních a internetových kurzů a dalších materiálů, které jsou většinou levné, mnoho lidí se zkouší naučit jazyk svépomocí. Bohužel má tato metoda taky své nevýhody. Jelikož nejste vázaní přesným studijním rozvrhem, je dost možné, že si nasadíte pozvolné tempo, a ani nedosáhnete vytyčeného cíle. Navíc je možné, že se něco naučíte špatně.

Nejlepším způsobem, jak upevnit základy jazyka, naučit se nové fráze a slovíčka a zároveň získat jistotu při konverzaci, jsou jazykové kurzy v zahraničí. Anglicky nebudete mluvit jen v jazykovém kurzu, ale i při odpoledních aktivitách s dalšími studenty a popřípadě v rodině, ve které budete bydlet. Jazykové kurzy angličtina jsou populární nejen proto, že si člověk má možnost sám vybrat intenzitu kurzu a školu podle maximalního počtu studentů ve třídě, ale také například podle toho, zda chce bydlet u místní rodiny, v hotelu nebo na vysokoškolských kolejích. Kromě učení angličtiny budete mít šanci vyžít se kulturně, sportovně nebo třeba jen relaxovat na pláži. V dnešní době je nabídka kurzů angličtiny i v exotických destinacích jako Barabados, Filipíny nebo Nový Zéland. Jediná nevýhoda takových kurzů je jejich cena. Bohužel platí to, že čím více peněz za kurz utratíte, tím déle můžete v dané zemi zůstat a tím lépe se jazyk naučíte. Také si musíte dát pozor, abyste se neseznámili jen s dalšími Čechy a nemluvili pak mimo školu česky.

Ať už se rozhodnete zdokonalit se v angličtině jakkoli, nečekejte zázraky a počítejte s tím, že je to tvrdá práce. Ač má každý způsob svá pro a proti, jedno mají společné: vyžadují od vás motivaci a chuť učit se. Samozřejmě je důležité vybrat si správné knihy, materiály a lektory, ale nejdůležitější je vybudovat si zvyk učit se, číst, psát, poslouchat a mluvit, ať už s dalším studentem, nebo klidně jen tak sám pro sebe.

Může se to zdát naprosto neuvěřitelné, ale na své škole se mohu sejít naprosto s kýmkoli a téměř kdykoli. Ať už je to můj profesor z loňského roku, někdo, kdo mě právě učí, nebo i prezident (!) naší college, každý si na mne udělá čas. Naši profesoři nemají nic jako konzultační hodiny – stačí za nimi zajít a domluvit si kde a v kolik to oběma z vás vyhovuje.

Velmi populární je u nás tzv. „Lunch with a tutor,“ což ve zkratce znamená, že profesora pozvete na rozpravu při obědě, který mu u nás v jídelně uhradí škola. Že toho studenti hojně využívají se přesvědčíte, kdykoli se kolem poledne dostavíte na oběd – u stolů je vždy několik dvojiček student-profesor. Další oblíbené místo na setkání je pak naše útulná kavárna. S velkým kafem v sobě se vám oběma hned přemýšlí lépe.

I já zvu své profesory na oběd. A že je mnoho z nich k dispozici téměř kdykoli dokazuje i fakt, že se se mnou můj oblíbený profesor Mr. Wells byl ochotný sejít kvůli mé desetistránkové eseji i během jarních prázdnin (no jo, měl jsem zlomenou nohu, takže jsem jarní prázdniny trávil sledováním filmů, hokeje na internetu a psaním své eseje…).

Jednoznačný benefit těchto setkání je, že je to neuvěřitelně inspirativní – někteří z našich profesorů mají za sebou velmi zajímavý život (výzkum na Artanktidě zkombinovaný s několika měsíci pobytu v ponorce, obeplutí východního pobřeží na jachtě a znalost čtyř mrtvých jazyků je jeden z příkladů). Dále je to možnost probrat svůj vlastní přínos třídě v hodinách. Profesoři umí dovedně poradit, kde by se dalo něco ještě zlepšit, případně jak přistoupit k tomu a onomu textu, pokud s ním student při přípravě zápasí.

Pokud tedy mohu mluvit za Liberal Arts Colleges, osobní přístup profesorů ke studentům je tady brán jako samozřejmost. Student je zkrátka člověk pro školu velmi důležitý. Protože společně s kým jiným by profesoři bádali nad nejrůznějšími otázkami, kdyby tam neměli nás, studenty?

A že to jde ukazuje i můj příběh. Hlásil jsem se do USA na žalostně málo škol: tři. I když jsem se dostal na dva waitlisty a na jedné škole se to téměř povedlo, všude mě nakonec odmítli a já na podzim roku 2009 namísto na college v Americe nastoupil na Vysokou školu báňskou v Ostravě. Umínil jsem si, že příští rok se ze svých chyb poučím a tentokrát mi to vyjde.

A pak to přišlo. Už jsem měl vlastně rozpracovány nové přihlášky na další rok do škol nejen v USA, ale i v Británii. A pak se zčistajasna objevila nabídka ze St. John’s College na studium v prvním ročníku počínaje lednem 2010 s tím, že druhý semestr je místo letních prázdnin. Neváhal jsem ani vteřinu. I když jsem si pas s vízem vyzvedával na poště pouhých šestnáct hodin před odletem letadla, do školy jsem dorazil včas. Namísto zdlouhavého čekání na odezvu škol ohledně příštího podzimu jsem tak začal studovat na univerzitě v Novém Mexiku.

Takže ono to opravdu jde. Cesta to může být někdy dlouhá a krkolomná, pokud si však půjdete za svým, věřte, že se vám to podaří. V příštích několika týdnech bych se o studiu na college v USA chtěl více rozepsat a trochu tuto stránku oživit. Těšte se na další příspěvky!