Můj rok na privátní střední škole v USA – 3. část

Dle mého názoru je odjíždění nejtěžší část celého pobytu. Přestože nejsem typ člověka, co je na rodině závislý, rok je dlouhá doba a myšlenka, že rodinu neuvidím celý rok, mi nebyla vůbec příjemná. Naštěstí již nebylo cesty zpět a já časně ráno mířil na letiště Václava Havla. Jelikož jsem nebyl schopný si vybrat, jaké věci potřebuji, musel jsem si zabalit 2 velké kufry a jedno příruční zavazadlo, takže jsem zaplatil přibližně $100 za zavazadlo navíc. Na letišti jsem se také potkal s Beátou, kterou jsem potkal ve zmíněném Imperiál Café. Nakonec jsme se oba rozhodli pro stejnou školu a tak jsme si naplánovali let společně, což se ukázalo jako výborná volba. Jakmile jsme se rozloučili s posledními rodinnými příslušníky a prošli přes security check, posadili jsme se před vchod k našemu letadlu do Paříže a začali sdílet naše emoce. Občas jsme si před odjezdem psali, ale většinou jen krátce třeba o tom jak probíhal rozhovor na ambasádě, takže až na letišti jsme si poprvé opravdu popovídali a dozvěděli se, že máme podobné pocity. Největší obavy byly z ubytování, protože na internetu nebylo možno najít žádné fotky, jak vypadají jednotlivé pokoje, nebo i celé koleje. Také jsme měli číslo na paní, co na nás měla čekat v Bostonu na letišti, nicméně číslo se skládalo z 10 číslic a tak jsme si mysleli, že je vadné. Později se ukázalo, že v Američané potřebují více číselných kombinací, než my Češi.

Letadlo z Prahy naštěstí letělo na čas, což bylo klíčové, neboť na přestup v Paříži jsme měli přibližně jen 50minut. V letadle do Paříže jsem seděl vedle Francouzky, která se vracela z výletu po Polsku a České Republice. Snažila se mi ukázat snad všechny fotky, co měla ve fotoaparátu, jenže Anglicky uměla ještě méně než já, a tak jsme se spíše (ne)dorozumívali rukama a nohama. Let alespoň rychle utekl a já tak ani neměl čas myslet na to, jestli mi chybí rodina (s dalšími cestami přes moře jsem zjistil, že jakmile projdu přes security check, už spíše myslím na cestu a co mě čeká). Po výstupu ve Francii jsme okamžitě našli, kam máme jít a svižným krokem jsme procházeli přes Pařížské letiště, kde to chvilkami vypadalo, jako by bylo zavřené, neboť jsme po většinu času nepotkali nikoho jiného. Letadlo do Bostonu jsme naštěstí zvládli úplně v pohodě. Po vstupu na letadlo se nás kapitán zeptal, jestli s Beátou chceme sedět vedle sebe. Bohužel naše angličtina byla natolik kvalitní, že než jsme si otázku přeložili, už nás dav odnesl o 10 řad dále. Mě to naštěstí tolik nevadilo, protože jsem skončil vedle studenta cestujícího z Vietnamu, který nejdříve studoval střední školu v Kalifornii a v době kdy jsem ho potkal byl studet Boston University. Docela dobře jsme si popovídali a nakonec mě i pozval, ať na prázdniny přijedu na kolej, k tomu ale bohužel nikdy nedošlo. V průběhu letu jsem se rozhodl si pustit film Iron Man 3, bohužel po 10 minutách bez titulků jsem rozuměl asi tak jedné větě a rozhodl se film radši zavřít a doufat že se moje angličtina zázračně vylepší, dříve než dosedneme v Bostonu.

Moje přání se bohužel nevyplnilo, ale už bylo nutno myslet na celní úřad ve Spojených Státech. Po vystoupení z letadla jsem byl odveden do fronty čekající na vpuštění do Spojených Států. Jelikož bylo naše letadlo velké, fronta trvala mezi 30 a 60 minutami. V momentě kdy jsem byl zavolán k okénku, bylo nutno předložit pas, I-20 a celní prohlášení, které se musí vyplnit v letadle. Po úspěšném průchodu už jsem si mohl jít pro mé kufry. Jakmile jsme s Beátou prošli východem, hned si nás našla paní z naší školy a vzala nás do hotelu Hilton, který byl v pěší vzdálenosti od letiště. Cestou se nás paní vyptávala, jaká byla cesta a na další možné věci. Původně jsem si myslel, že to byla učitelka a tak jsem byl uchvácen tím, jak byla milá a přátelská (i když to nebyla učitelka, tyto vlastnosti byly pro učitele v mé škole naprostou samozřejmostí). Na hotelu jsem byl zaveden do pokoje s klukem z Číny, samozřejmě jsem mu podal ruku a představil jsem se a v ten moment jsem poprvé zažil na vlastní pocit, co je to mít podání ruky jako leklá ryba. Oba jsme byli velmi unaveni a tak jsme si moc nepopovídali a šli spát. Druhý den ráno mi psala Beáta, že s její spolubydlící půjdou na snídani a jestli se nechci přidat. Samozřejmě jsem se přidal a za 20 minut už jsme jedli snídani se studentkou z Tchaj-wanu, která se do Lyndon Institute vracela. Popovídali jsme si o věcech jako co je typické pro naši zemi, jak vypadá škola, jak je to daleko, a i tom jestli je normální v Asii podat ruku na uvítání (ano je).

O další hodinu později už se sešli všichni studenti z naší školy nacházející se na hotelu (asi 6) v recepci hotelu, kde jsme čekali na odvoz do naší školy. Ten přijel za nedlouho a my se vydali z Bostonu do Lyndon Institute ve Vermontu. Už jsem si pomalu začal zvykat na vlídnost Američanů, jelikož i řidič mikrobusu byl nesmírně hodný, a když padl dotaz, jestli se můžeme stavit na pumpě, odvětil “cokoli si budete přát.” Když jsme se dostali blíže k Vermontu, začalo se vyskytovat více hor a kopců. Když jsem viděl jednu vysokou horu, zeptal jsem se kolik má metrů nad mořem. Řidič odvětil, že nemá tušení. Po pár minutách mi došlo, že Američané nemají tušení kolik má něco metrů, protože používají stopy. Po asi 3 hodinách jízdy jsme sjeli z dálnice a holka co s námi byla na snídani, začala vzrušením nadskakovat, protože už jsme tam skoro byli. A vskutku jsme asi po 3 minutách dorazili k hlavní koleji.

Byl nádherný den, modrá obloha, příjemná teplota a my zrovna přijeli k hlavní koleji, kde na nás čekalo asi 20 dorm parents (lidé co s námi žili na kolejích a byli k dispozici, když jsme něco potřebovali). Jakmile jsme vystoupili, dostalo se nám krásného uvítání, kdy se každý představil a hned se mě ujmuli dva rodiče z mé koleje (dormu), naložili mé kufry do golfového vozíku a jeli jsme asi 200 metrů, k mému dormu, kde mi pomohli s kufry až do třetího patra, ke dveřím na kterých bylo mé jméno. Jeden z rodičů se mnou zůstal a prohlédl se mnou pokoj, vyplnil potřebné formuláře a vysvětlil mi vše potřebné. Byl velmi mladý (odhadem 25) a skoro už mě ani nepřekvapilo, jako strašně milý byl. Díky jeho přístupu už jsem si byl hned první den jistý, že jsem na správném místě a další rok bude neuvěřitelný zážitek. Po představení všeho potřebného mě nechal samotného, abych si vybalil své věci. O chvíli později jsem měl první návštěvu, kdy za mnou přišel Octavio z Mexika, který bydlel na druhém konci chodby, a zeptal se jestli nechci jít s ním a jeho rodinou do města. Jelikož jsem si předsevzal, že prvních několik dní musím být co nejvíce otevřený, řekl jsem ano a tak jsme s jeho rodinou, která s ním byla dočasně ve škole, jeli do města vzdáleného asi 2 minuty. Vše proběhlo krásně a já tak měl prvního kamaráda, později toho dne jsem potkal také Jason z Hong Kongu a další kamarády. Na konci prvního dne jsem šel do postele v naprosté extázi z nového domova.